Tajné materiály rozvědky, osamostatnění Černé Hory, urychlovač částic

Přehled příspěvků

Štěpánka Čechová: Část materiálů komunistické rozvědky zveřejnil tento týden Úřad pro zahraniční styky a informace. Dostanou lidé přístup i k dalším dokumentům a potřebujeme Ústav paměti národa, který by se takovými věcmi systematicky zabýval? V Duelu týdne o tom budou diskutovat historik Pavel Žáček a mluvčí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb.

Černohorci v referendu zvolili nezávislost na Srbsku. Ze skoro už samostatné republiky se vrátil náš zpravodaj Martin Ježek a nad ekonomickou i politickou budoucností země se zamyslí i Filip Tesař z Ústavu mezinárodních vztahů.

Unikátní urychlovač částic začal sloužit našim i zahraničním vědcům v Řeži u Prahy. Co umí stroj s názvem tandetron a kam posune výzkumy vysvětlí doktorka Anna Macková.

Chybět nebude ani fejeton Jana Pokorného. Příjemný poslech Radiožurnálu vám přeje Štěpánka Čechová.

Tajné materiály komunistické rozvědky

Štěpánka Čechová: Úřad pro zahraniční styky a informace ve čtvrtek na svých webových stránkách zpřístupnil některé tajné materiály komunistické rozvědky. Archiválie odhalují podrobnosti o spolupráci StB se sovětskou KGB a dalšími rozvědkami komunistického bloku. Jako příklad použijme konkrétní příběh. V dokumentech o sledování Pavla Tigrida v pařížské redakci časopisu Svědectví, které v roce 1978 schválil tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina, četl reportér Jan Hrbáček.

Jan Hrbáček: Agent rozvědky zabudoval Tigridovi nahrávací zařízení do kancelářského stolu, do automobilu a do kufříku. Odposlouchávací vysílač DIA byl od ledna 1981 využíván v desetidenních intervalech jednu až dvě hodiny. Později rozvědka poslouchala Tigrida a jeho spolupracovníky dvakrát týdně. Zavedení zpravodajské techniky splnilo předem stanovený cíl a bylo získáno množství cenných informací, píše ve své zprávě z roku 1982 generálmajor Karel Sochor. Mluvčí Úřadu pro zahraniční styky a informace Bohumil Šrajer ke sledování Tigrida říká.

Host (Bohumil Šrajer): Pavel Tigrid byl první zprávou považován za klíčovou postavu disentu, který pobýval v zahraničí, svědčí o tom také krycí jméno, které mu rozvědka, jako objektu svého zájmu dala, to krycí jméno je premiér. Pikantní je, že to zařízení, které bylo instalováno, nebylo odhaleno kontrolou francouzské kontrarozvědky a komunistická rozvědka byla schopna ho úspěšně dostat zpět do Československa a pak ho použít v rámci ideologického vysílání.

Jan Hrbáček: Pracovník Ústavu pro soudobé dějiny Pavel Žáček iniciativu tajné služby vítá. Domnívá se ale, že by služba měla zpřístupnit ne část, ale všechny dokumenty od roku 1945, respektive 48, a to postupně, po letech, aby si česká veřejnost mohla udělat ucelený obrázek o novodobé historii země.

Štěpánka Čechová: Jednoho z hostů naší debaty už zmiňoval kolega Hrbáček v úvodní reportáži, ve studiu vítám historika Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Pavla Žáčka. Dobrý den.

Host (Pavel Žáček): Dobrý den.

Štěpánka Čechová: A mluvčího Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Jana Srba. Dobrý den.

Host (Jan Srb): Dobrý den.

Štěpánka Čechová: Ty zveřejněné materiály se převážně týkají let 1948 až 89, některé tedy zasahují až do roku 45. Pane Žáčku, vy jste ale toho názoru, že tajná služba by měla zveřejnit všechny dokumenty, nejen část. Jak podstatný díl chybí podle vás v té mozaice, kterou teď dostali lidé k dispozici?

Host (Pavel Žáček): Tak, když víme, že to je necelých dva tisíce dokumentů nebo dva tisíce stránek, tak odhadem v archivech na mikrofiších i v originálech papírových nalezneme další statisíce stránek, čili já si myslím, že to je hluboko pod jedno procento toho, co by se mohlo zveřejnit, respektive z čeho by mohl být vybíráno, aby to byl reprezentativní vzorek.

Štěpánka Čechová: Pane Srbe, vy jste měli a máte přístup předpokládám ke kompletním materiálům při své práci. Je ta zveřejněná část podle vás tím podstatným nebo souhlasíte s panem Žáčkem, že by bylo potřeba odkrýt lidem daleko více?

Host (Jan Srb): Já si myslím, že lze souhlasit s tím, že je potřeba odkrývat více, i jsem tak pochopil záměr ÚZI v tom smyslu, že tohle je první krok, oni tu badatelnu vlastně zřídili 1. října minulého roku, a to byl první krok a teďka pokračují a pochopitelně digitalizace psaného tištěného slova je práce náročná, zdlouhavá, finančně, časově, takže chci věřit tomu, že je to opravdu první krok a že bude Úřad pro zahraniční styky v tomto pokračovat a ty materiály, které může zveřejnit, že zveřejní.

Štěpánka Čechová: Myslíte jako ty materiály, které může, které materiály nemohou být zveřejněny a z jakého důvodu?

Host (Jan Srb): Jsou to minimálně věci, které se týkají terorismu jako takového, obchodu a výroby zbraní, moderních technologií, ale jsou to i věci, kdy je třeba vlastně chránit životy bývalých agentů, kteří ještě třeba žijí někde kdekoli ve světě a vlastně jejich vyzrazením by byl ohrožen jejich život.

Štěpánka Čechová: Pane Žáčku, dá se podle vás očekávat, že kromě těch materiálů, o kterých mluvil pan Srb budou zveřejněny opravdu všechny, anebo tam očekáváte nějaké problémy a tlak na nezveřejňování i něčeho jiného, než třeba toho, co by chránilo bezpečnost státu a další věci?

Host (Pavel Žáček): No, podívejme se. Je rok 2006, máme týden před volbami, ÚZI existuje od roku 1990, čili odpověď je nasnadě. Já bych taky rád věřil, že to nebude před každými parlamentními volbami, to znamená další várka, že nebude týden před volbami za 4 roky a že to bude třeba každý měsíc. Spíš je to otázka kvality, spíš je to otázka znalosti, jestli ten úřad má kvalitní odborníky na to, aby vůbec posoudili, co zpřístupňuje. U některých dokumentů nejsou údaje k agentům zmíněným, někde nejsou, jo, když vytrhnete tři stránky, pět stránek třeba z Tigridova svazku, který má přes tři tisíce stránek, jakou to má vypovídací hodnotu? Mimochodem bylo i prošetřováno, to by mohl pan Srb potvrdit, to, že Státní bezpečnost plánovala jeho únos, o tom tam není zmínka, těch únosů dalších byla celá řada, je to otázka určitého posouzení toho, co by teďka mělo být předloženo veřejnosti i v kontextu mezinárodním i v kontextu, že ÚZI to dělá vlastně v našem regionu jako první, respektive po vojenské rozvědce, která k tomu přistoupila už loni, české vojenské rozvědce, čili je to otázka kvalitního týmu, zda ten dobrý záměr není určitým způsobem pokažen tou kvalitou tohoto produktu.

Štěpánka Čechová: Pane Srbe, zastanete se týmu ÚZI?

Host (Jan Srb): Takhle, já si myslím, že tam pochybovat o tom, jestli jsou tam odborníci a kvalitní lidi je asi zbytečné. Já si myslím, že tam jsou. Otázka je, druhá věc je otázka té vůle a možností, ale sám pan Žáček naznačil, že vlastně v těch postkomunistických zemích, ke kterým patříme, tak zdaleka ty rozvědky se nehrnou do toho, aby zveřejňovaly své archivy a zkušenost třeba ÚDV i ve směru do jiných zemí, dejme tomu na západ, kde je desítky let zakotvená demokracie, tak pokud nechtěli nějaké pro vyšetřování trestných činů nějaké materiály, tak bylo běžné, že jsme jak třeba ze strany Spojených států nebo ze strany Spolkové republiky Německo dostali zamítavou odpověď, že není prostě v zájmu toho státu dožadovaného, aby tyto informace poskytl.

Host (Pavel Žáček): Tak já myslím, že směšujete ale několik věcí dohromady. V první řadě ne všude ve východním bloku ty materiály jsou stále v držení rozvědek, já si myslím, že by zde měla diskontunita mezi rozvědkou demokratického státu a prostě komunistickou rozvědkou, která mimo jiné připravovala nebo dokonce zabíjela lidi, unášela a podobně, zde ta diskontunita je zřejmá věcně a určitě se k ní ani naše ÚZI se v tomto smyslu nebude. Třeba v Polsku má v držení materiály rozvědky polský ... a tak dále, o tom můžeme, můžeme se bavit o situaci v Maďarsku nebo Německu. Na druhou stranu vy zmiňujete situaci, kdy musíte dožadovat přes orgány činné v trestním řízení, kdežto zde jde o otevření maximální pro badatele, občany, zahraniční odborníky, podívejme se na stránky CIA, samozřejmě ona už to dělá pod tlakem veřejnosti dlouhou dobu, tam jsou desetitisíce stránek o operacích z roku 54. My tam máme 3, 5 stránek z jednoho roku. Jako začínáme, ale já si myslím, i ta masa, která měla být vržena veřejnosti v uvozovkách, že tady v tom smyslu ÚZI něco dluží veřejnosti. Jo, ona tím svým způsobem jaksi zahrazuje to, že by měla taky vydávat něco o své současné činnosti, o které se samozřejmě bavíme a já směřuju to toto trošku zpochybnit toho odborného profilu ve smyslu k minulosti. Já nezpochybňuju to, co dělají dneska, to je věc pro český stát, nakonec nejsem kompetentní to hodnotit. Ale v tom, co dělají ve vztahu ke komunistické rozvědce, to se hodnotit dá. Podívejme se mimo jiné na produkci ruskou, která to dělá z jiných důvodů než naše ÚZI, ale tam ta produkce o vědeckotechnické rozvědce, o politické rozvědce i o speciálních operacích typu vraždy je mnohonásobně širší. I v tom Rusku.

Štěpánka Čechová: Zástupce Úřadu pro zahraniční styku informace tady bohužel nemáme, ale vy, pane Srbe, víceméně vidíte do jejich práce. Děláte činnost hodně podobnou při svém zkoumání, chcete reagovat na slova pana Žáčka?

Host (Jan Srb): Takhle, pan Žáček směřuje svou myšlenkou tím směrem, že by vlastně ÚZI by měl být ten archiv jako následnické organizaci bývalé rozvědky odebrán, já si to nemyslím, protože ona s ním patrně i nadále potřebuje pracovat a ve chvíli, kdy by došlo k situaci, kdyby jim byl odebrán a oni by vlastně si museli dožadovat a bylo by nějaké řeknu kuratorium nebo nějaký spolek, který by rada, která by rozhodovala o tom, co jim bude poskytnuto a co jim nebude poskytnuto, mi připadá dost absurdní.

Štěpánka Čechová: Přestaňme očerňovat nebo diskutovat o práci lidí, kteří zde nemají svůj hlas, ale pojďme se podívat na tu otázku globálně. Znovu se totiž otevírá dotaz, zda potřebujeme Ústav paměti národa pro to, aby pečoval o zveřejněné dokumenty a nebo třeba i ty, které by se teprve měly zveřejnit. Momentálně pravicoví senátoři předložili v Senátu, v prvním čtení schválili návrh zákona o Ústavu paměti národa. Očekává se, že zákonodárci se jím budou dále zabývat po volbách. Pane Žáčku, předpokládám, když kritizujete ÚZI, že vy jste o potřebnosti takové instituce přesvědčen.

Host (Pavel Žáček): Já bych opravil teda, že to byli pravicoví senátoři. Tam ten souhlas vyjádřili i dva sociální demokraté, čili je to podpora napříč spektrem z těch 70 přítomných, což je docela slušná masa, nicméně i zde jde o obecnější názor, že by měla být nějaká instituce, kde by tyto údaje a informace, dokumenty, svazky měly být soustředěny z jednoduchého prostého důvodu, třeba Pavel Tigrid, když už o něm mluvili, nebyl sledován pouze první zprávou, ale také druhou zprávou, desátou zprávou, ty materiály jsou dneska v archivu ministerstva vnitra a roztříštěny na dvou, třech místech a tak dále. Tato materie není úplná, dneska když požádáte třeba o nějaký svazek jako občan, tak jednak to trvá dva, tři roky a nikde nemáte záruku, že dostanete všechno. Pracovníci ministerstva vnitra se třeba právě změnou ÚZI vymlouvají, ale my nemůžeme ovlivnit, kdy oni vydají ty jejich materiály a tak dále. Proto samozřejmě je dobré, že ty věci jsou digitalizované, ale měly by být teda v úplnosti. Čili, čili já si myslím, že je zde zcela zjevný zájem. Není to jenom otázka pochopitelně Státní bezpečnosti, je to otázka toho, co by tento ústav měl dělat, já si myslím, že by měl více než třeba to dělá dneska ÚDV, dělá-li to vůbec, nějakou diskusi o tom podpora demokracie proti totalitní prevenci a na základě, na základě zcela zjevné materie, tak jak to je v zahraničí, jako v tom ostatních postkomunistických státech.

Štěpánka Čechová: Pane Srbe, co vy říkáte na to, že by třeba pan Žáček, ale i mnozí senátoři rádi prakticky suplovali vaši práci nějakým větším ústavem, který by vše zaštiťoval?

Host (Jan Srb): Tak tenhle, je potřeba říct posluchačům, že toto není první pokus, první z iniciativy pana Žáčka vlastně vznikl už před 4 lety, akorát tehdy byli použiti jako navrhovatelé poslanec Krása a skupina kolem ně, a jmenovalo se to Památník doby nesvobody. V podstatě ta myšlenka byla oprášená po 4 letech a měnili se akorát navrhovatelé, předkladatelé toho zákona, jak pan Žáček řekl v čele se senátorem Liškou a dalšími senátory napříč spektrem. A já si myslím, že a nakonec i v diskusích, které se třeba do médií dostaly, pokud tam dostali hlas i odpůrci této myšlenky, zazněly dost jednoznačně a myslím že kvalifikovaně hlasy proti tomu a odůvodnění proč ne tuto instituci. Jeden z nich mě třeba zaujal od doktora Pernese z Ústavu soudobých dějin Akademie věd, který v jednom rozhovoru prohlásil, že myšlenka špatná není, že kdyby se s ní přišlo na začátku devadesátých let, tak by byl první, kdo by ji podporoval, ale 16 let poté, v době, kdy vlastně zde existuje Ústav soudobých dějin Akademie věd České republiky už hodně dlouhou dobu a je to zaběhlá instituce vlastně nepolitická, akademická, vědecké pracoviště a před 10 let tady existuje náš úřad, to znamená Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, oprostíme se od toho, že budeme hodnotit, jak ten úřad pracuje nebo nepracuje, ale prostě ty instituce tady jsou, takže srovnání se Slovenskem třeba, které je předhazováno médii neustále, si myslím, že značně pokulhává v tom smyslu, že tam vlastně nic nebylo. Ten, když byl tento úřad tam zřízen zákonem a přijat, tak do té doby tam existoval Úrad dokumentacie při tehdejším Ministerstvu spravedlnosti Slovenské republiky, který v budově ministerstva dvě místnosti a v těch pracovali tři lidé. To je situace absolutně nedoměřitelná.

Štěpánka Čechová: Já jenom pro posluchače, kteří by třeba nevěděli připomenu, že tedy Slovensko už má svůj Ústav paměti národa, vás se zeptám, pane Žáčku, vy rozumíte tomu argumentu, že něco takového by vlastně suplovalo práci institucí, které už na tom léta pracují?

Host (Pavel Žáček): Tak v první řadě bych chtěl, že i pan Srb mi fandí v tom, že já svými myšlenkami jsem schopen ovlivnit politiky, dospělé osoby, které, zvolené prostě veřejností do, do, v rámci naší zastupitelské demokracie do Parlamentu a že bych já jim byl schopen vsugerovat, aniž by oni tyto ideji věřili, není to tak, myslím, že spletl i ty názvy, ale o to teďka nejde, já si myslím, že pan Srb možná ví, že v roce 92 vznikla obdobná instituce v Německu, posléze o 6 let později vznikla v Polsku, v té době vznikla v Rumunsku, v Bulharsku už stačila teda zaniknout, v roce 98 vznikla v Maďarsku. Jenom u nás prostě by vzniknout neměla, není důvod. Při srovnání výsledků těchto institucí třeba s ÚDV, protože nemůže nesrovnávat, či s naším Ústavem Akademie věd v rámci publikací, týkající se komunistického režimu, týkající se nejenom Státní bezpečnosti, ale dalších profesních složek, to je nepoměr absolutní. Přitom ty vynaložené prostředky, které jsou,pojďme si tady spočítat, kolik ÚDV dostává ročně ze státního rozpočtu, kde jsou výsledky? To je nepoměr a tady je zde, podle mého názoru hlavní motivace, kterou politici samozřejmě vnímají politicky, že pak není argumentace proti komunistické straně třeba před volbami a tak dále, protože ty instituce neprodukují to, co by jaksi produkovat měly a k tomu, že by to mělo nahrazovat nebo paralelně pracovat, já si myslím, že by to mělo být transformováno, já si myslím, že by se mělo využít části institucí, které dneska jsou, včetně ÚDV, že by část činnosti by mu zůstal, to znamená ta vyšetřovací a že by jsme měli mít transformováni do nové kvality. Mimo jiné ta kvalita by znamenala soustředění té materie, zachované na jedno místo, znamenala by mnohem ekonomičtější využití prostředků, které už dneska jsou vynakládány na třech, čtyřech, pěti místech naprosto neefektivně.

Štěpánka Čechová: Pane Srbe, reagujte na slova pana Žáčka, ať už, co se týče efektivity vaší práce a také toho, jestli byste si dokázal představit pracovat třeba nějakým způsobem zreformován pod Ústavem paměti národa, jestli by to bylo dobré.

Host (Jan Srb): Já si myslím, že zase byly vyřčeny věci, které nejsou pravdivé a já bohužel se ve svým životě neumím ztotožnit s tím, když sebeušlechtilejší cíle jsou prosazovány, já nevím, metodami používání polopravd, lží. Pan Žáček prohlásil, že v Polsku byl zřízen a tak dále, v Maďarsku, v Rumunsku. Já bych třeba jenom k tomu Rumunsku řekl toto. 13.prosince tohoto roku na Českém rozhlasu 6 pan Žáček prohlásil, zákonem mnohdy diskutovaný a teprve dneska jsme se dostali k tomu vrcholu vytvoření instituce, která by kompletně posuzovala zejména represivní část té minulosti a to v době, kdy už v Německu funguje dlouhou dobu, v Polsku funguje, na Slovensku funguje, v Maďarsku funguje a dokonce i v Rumunsku funguje. Nebudu dlouho zdržovat. Posluchač, který odešel od přijímače po vyslechnutí této věty se určitě zamyslí a řekne si, tak, když nás i ti Rumuni předběhli, to jsme na tom asi opravdu špatně a bude potřeba se nad tím zamyslet, a tomu, to si myslím, že se mu zakoření v mozku. Bohužel ten samý posluchač ani procento z těch, co to slyšeli, si o 9 dní později nemá možnost třeba na internetu podívat do monitoru ČTK, kde vychází krátká zpráva, kterou lehce ocituje. 16 let po krvavém konci komunistického režimu Rumunsko zřídí Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu. Úmysl založit obdobu českého Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu nebo německého Gaukova úřadu dnes podle agentury Reuters oznámil rumunský premiér Kchalin Tarijeseránu.

Štěpánka Čechová: Nebo-li jde o to, že ještě nebyl založen.

Host (Jan Srb): Jistěže nebyl založen a neexistuje zde.

Host (Pavel Žáček): To zas pochopitelně není pravda, to je Národní archiv pro spravování materiálu Securitate, zkratka rumunská ČNSAS, mají své webové stránky, můžete se tam podívat, to jste asi nezjistili ještě, na druhou stranu tady zase pan Srb směšuje ústav, který zpřístupnil ty materiály a pracuje s materiály, ŠTAZIA má třeba svoji produkci, publikoval několik knížek a úřad, který měl vyšetřovat, čili tady mluvíme o dvou věcech. To nevím, jako polopravdu anebo nepravda není na mé straně.

Štěpánka Čechová: Teď se tedy vzájemně zareagovali na hodnotu svých informací, ale já bych ráda, abychom se vrátili k tomu, jestli byste si dokázal představit fungovat nějakým způsobem pod Ústavem paměti národa třeba s týmem ÚDV a jestli ty argumenty, které pan Žáček vznáší ohledně metodiky práce a vůbec kvality práce ÚDV a třeba jejího zefektivnění pod takovým úřadem, jestli je pro vás dostatečně dobrý důvod k tomu, abyste se nad tím Ústavem paměti národa zamyslel nebo abyste nějak zareagoval i kladně.

Host (Jan Srb): Takhle asi ne, protože teď je ten návrh tohoto zákona od začátku, ať už přímou nebo skrytou formou předpokládal buď úplné zrušení ÚDV, anebo, jak pan Žáček řekl, jeho dost velké okleštění, to znamená odebrání té složky dokumentační a vlastně ponechání jenom té složky vyšetřovací. Já si myslím, že široká obec archivářská je zcela a zásadně proti tomu a co se týče historiků, tak když si vezmu třeba rok zpátky, projdu dejme tomu mediální výstupy k tomuto tématu, tak z historiků, kteří se k tomu kladně vyjadřují, najdete nebo já jsem nenašel nikoho jiného, než pana Žáčka, pana Blažka a v poslední době pana Kouru. Zbytek, neslyšel jsem jiného historika, který by se zastával zřízení a vzniku této instituce. Takže otázka, zpátky k otázce, prostě já si to dost dobře představit nedovedu.

Štěpánka Čechová: A jste přesvědčen, že něco takového opravdu nepotřebujeme, že i tak se dostane veřejnost, byť postupně, k informacím, které žádá?

Host (Jan Srb): Těžko můžeme se tady dohadovat o výsledcích práce ÚDV. Pan Žáček má tento názor a razí tento názor. Já pochopitelně, jeho názor je, jsem stoprocentně přesvědčen, subjektivní. Bohužel i můj názor by, kdybych ho tady začal vysvětlovat a obhajovat práci ÚDV, by byl subjektivní, takže tam by patrně měla dostat, já nevím, řeknu hlas, prostě širší veřejnost nebo lidé, kteří dostávají naše publikace, kteří čtou naše publikace, kteří chodí na přednášky, které naši zaměstnanci dost, řekl bych, v masivním počtu na území celého českého státu pořádají.

Štěpánka Čechová: Teď jste tady obhájil práci ÚDV, ale přesto jste mi neodpověděl, zda si myslíte, že se veřejnost i bez Ústavu paměti národa časem dostane k větší části těch dosud nezveřejněných dokumentů?

Host (Jan Srb): Takhle. Na to si myslím, že je dost jednoduchá odpověď. Tady se zákonem snaží zřídit nějaká nová instituce, která patrně bude rušit jiné instituce. Proč? Jestliže si tedy stěžuji, nelíbí se mi současný stav třeba přístupu do archivů, proč nepřijmu zákon nebo novelu stávajícího zákona, která by to umožnila. Jako zaměstnanci archiváři ministerstva vnitra, zaměstnanci archivní služby, ÚZI, vojenského archivu nemůžou řeknu překračovat zákon nebo nenaplňovat literu zákona a pokud jim prostě zákonem bude nařízeno to, to a to, já to přeženu, řeknu, bude přijat zákon, že každé pondělí bude Frolík a jeho lidé předkládat lidem to a to a to,...

Host (Pavel Žáček): Už tam není.

Host (Jan Srb): Já to vím, že tam není, tak prostě to bude muset dělat.

Štěpánka Čechová: Pan Srb by tedy řešil celou věc nikoli vznikem ústavu, ale vznikem zákona, který by otevřel archivy. Co vy na to, pane Žáčku?

Host (Pavel Žáček): To je přesně klasická, klasická reakce člověka, který se pohybuje dlouhou dobu v byrokratické instituci. To je prostě, přijmeme novej zákon, který bude nařizovat, že máme v 7,40 chodit do práce v 16,15 pryč. To tak není. To je otázka vůle, co se dá dělat a nepoužíval bych v tomto smyslu termín rušit, ale transformovat a myslím si, že tady pan Srb ještě, já bych ho asi trošku poopravil nebo nesouhlasil s vámi, neobhájil činnost ÚDV. Tam je 94 tabulek, čili počítejme, že o něco více lidí a ať nám pan Srb řekne, jaké jsou na náklady, můžeme to srovnat s náklady ostatní institucí a ...

Štěpánka Čechová: My tady ale teď nejsme proto, abychom obhajovali činnost ÚDV, ale abychom diskutovali o Ústavu paměti národa.

Host (Pavel Žáček): Pochopitelně, ale mimochodem, archivní zákon byl nedávno přijat, je velmi liberální na poměry evropské, čili nevím, proč by se měl novelizovat. Já si myslím, že tady stačí selský rozum, tady stačí selský rozum a součet má dáti dal.

Štěpánka Čechová: Chcete ještě nějak reagovat, pane Srbe?

Host (Jan Srb): Já si myslím, že znovu musím zopakovat to, že prostě lze zákonnou cestou se dostat k tomu, aby veřejnost měla lepší přístup do archivů a není na to potřeba zakládat novou instituci.

Štěpánka Čechová: Dá se očekávat, že debata se rozproudí naplno po volbách, kdy zákon znovu bude probírat Senát. Naši debatu v tuto chvíli ukončím, hosty ve studiu byli historik Pavel Žáček a mluvčí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb. Pánové, díky. Na slyšenou.

Host (Pavel Žáček): Na slyšenou.

Host (Jan Srb): Na shledanou.

Štěpánka Čechová: Ve studiu už je připravena Jana Lejpová s aktuálním zpravodajstvím a já vás ještě pozvu k druhé části pořadu. Z Černé Hory přijel s aktualitami zpravodaj Martin Ježek a o budoucnosti nové samostatné země budeme hovořit i s odborníkem z Ústavu mezinárodních vztahů. Dozvíte se také, co je to tandetron a ujít si nenechte ani fejeton Jana Pokorného.

Osamostatnění Černé Hory

Štěpánka Čechová: Černá Hora sice dosud formálně nevyhlásila samostatnost, ale po referendu, které bylo minulou neděli ji samozřejmě už nic zabránit nemůže. Hlasování bylo těsné, Evropská unie prosadila, že práh podmiňující samostatnost bude 55 procent hlasů pro. Výsledek byl o pouhé půl procento vyšší. Ze svazku s Bělehradem tak odchází poslední republika, která tvořila součást někdejší Titovy Jugoslávie. Z Podgorice se vrátil reportér Martin Ježek. Hezké odpoledne.

Martin Ježek: Dobré odpoledne přeji.

Štěpánka Čechová: Martine, připomeň, byla kampaň před referendem v pořádku a co vlastně předcházelo hlasování?

Martin Ježek: Představitelé Evropské unie především zvláštní vyslanec Evropské unie Miroslav Lajčak nejdřív moc spokojení nebyli, ale potom se jejich hodnocení zlepšilo, kampaň byla dost agresivní z obou stran plná vzájemných obviňování a útoků a podobný byl i poslední televizní duel mezi Milem Džukanovičem, premiérem, který prosazuje nezávislost a vůdcem federalistů Predragem Bulatovičem. Počítáno na billboardy, v Černé Hoře tedy referendum rozhodně a jednoznačně vyhráli suverenisté, ale vláda použila i další triky. Například státní společnost Montenegro Airlines zrušila všechny lety z a do Bělehradu a zavedla místo toho zdarma chartery ze západní Evropy a ze Spojených států. Médií šly například i zprávy o byznysu s občanskými průkazy, čímž se samozřejmě kupovalo nehlasování až za několik set euro, a to už je záležitost samozřejmě problematická.

Štěpánka Čechová: A jaké bylo samo hlasování minulou neděli? Proběhlo bez incidentů a bez problémů?

Martin Ježek: Tak zní vyjádření mezinárodních organizací, jako například OBSE, incidenty nebyly, byly spíše potom večer v neděli spory při hodnocování sporných lístků, nejednoznačných lístků, to se ale podařilo bez problémů vyřešit tím, že prostě nastoupila komise, volební komise vyšší instance. Černohorské referendum bylo vůbec nejsledovanější v historii, protože na asi tisíc volebních míst připadalo víc jak tři tisíce domácích i zahraničních pozorovatelů.

Štěpánka Čechová: A uzná teď poražená strana, tedy Blok za zachování společného státu, výsledek referenda?

Martin Ježek: Obě strany před referendem garantovaly uznání výsledků, ať bude ve prospěch kohokoliv, zatím je to ale tak, že běží lhůta na podávání stížností na proces hlasování, federalisté, kteří jsou poraženou stranou jich podali už téměř 200 a republiková komise pro referendum je všechny odmítá. V ní přitom zasedá 8 unionistů a 8 federalistů a ti hlasují zcela systematicky proti sobě a ten sedmnáctý, lichý hlas má slovenský diplomat, předseda komise František Lipka, který ještě před koncem hlasování uvedl, že ten svůj takzvaný zlatý hlas nepoužije.

Host (František Lipka): No, já jsem během té diskuse dal vždycky několik kompromisních návrhů, s kterými i oni pracovali a nakonec jsme vždycky dospěli k tomu kompromisu. A když jsme jeden den neskončili poradu, pokračovala druhý den. Já jsem říkal, já mám času dost.

Martin Ježek: To platilo pro diskuse před referendem, teď podle Černohorské televize svůj zlatý hlas při odmítání stížností poražených své právo používá, žádnou námitku komise proto dosud nepřijala.

Štěpánka Čechová: A co chce Černá Hora podniknout dál?

Martin Ježek: Teď tam přijíždí představitelé mnoha zemí, aby poblahopřáli. První bylo Rusko a dnes je tam srbský prezident Boris Tadič, zrovna Srbové s reakcemi dost otáleli, premiér například ještě dosud nepoblahopřál, Černá Hora bude zřejmě ostatními státy uznána bez problémů, z Bruselu i z Washingtonu má už pozitivní ohlas. Evropská unie je konec konců dost zavázána, protože se díky slovenským diplomatům Miroslavu Lajčakovi a Františku Lipkovi na referendu výrazně podílela a co chce Podgorica podniknout potom, mi v exkluzivním rozhovoru řekl prezident Filip Ujánovič.

Host (Filip Ujánovič): Rozhodně mi okamžitě po vyhlášení samostatnosti budeme schopni splnit podmínky pro členství v partnerství pro mír. Jediný důvod, proč Černá Hora doteď není jeho členem je špatná spolupráce v Bělehradu s Haagským tribunálem a pokud jde o Evropskou unii, my Brusel požádáme, aby vytvořil zvláštní mandát pro jednání s Podgoricí. My věříme, že přerušená jednání budou co nejdříve pokračovat.

Martin Ježek: Řekl mi černohorský prezident Filip Ujánovič. Černá Hora má ambici stát se členem OSN a OBSE v řádu několika měsíců, což je ambiciózní plán a v té souvislosti je potřeba říct, že dědicem suverenity, členství v organizacích i všech závazků je podle ústavy Bělehrad, respektive tedy Srbsko. Černá Hora je ten, kdo musí všude žádat o přijetí a o akceptanci.

Štěpánka Čechová: Tolik tedy zpravodaj Martin Ježek. Díky, na slyšenou.

Martin Ježek: Rádo se stalo, na slyšenou.

Štěpánka Čechová: Ministr zahraničí zanikajícího společného státu Srbsko a Černá Hora Vug Dražkovič předpokládá, že vyjednávání o samostatnosti začnou po 6.červnu. Do tohoto data totiž oficiální výsledky referenda musí schválit volební komise Evropské unie. O dělení zemí už více také s odborníkem na oblast Filipem Tesařem z Ústavu mezinárodních vztahů. Dobrý den.

Host (Filip Tesař): Dobrý den.

Štěpánka Čechová: Jaké procesy vlastně obnáší oddělit od sebe Srbsko a Černou Horu? Je to podobný proces, jako když se dělilo Československo, anebo si budou navzájem tyto republiky dělat nejrůznější naschvály?

Host (Filip Tesař): V lecčems ten proces bude ještě jednoduchý, poněvadž ty dva státy už několik let fungují samostatně, co se týče armády, tak to je určitě proces, který se potáhne, ale Černá Hora nemá příliš velký zájem o vojenskou techniku, o vojenská zařízení a podobně, takže je možné, že nějaké naschvály se dělat ty republiky budou, že se budou dohadovat třeba o ten bývalý majetek v socialistickém vlastnictví, protože během 90.let v Srbsku i v Černé Hoře v podstatě tento majetek byl znárodněn, dostal se do majetku republik, ale často ne úplně čistou cestou, takže tam určitě bude spousta právních kliček, kdy si ty jednotlivé republiky budou snažit si vyhádat co nejvíc, ale fakt je, že Srbsko má díky své velikosti a politickému projevu prostě neskonale lepší pozici.

Štěpánka Čechová: Jak už tady kolega Martin Ježek připomínal, nástupnickou zemí bude Srbsko a tak bude muset Černá Hora mimo jiné žádat o členství v mezinárodních organizacích, přesto Vug Dražkovič očekává, že vyjednávání o rozdělení zemí budou spíše technického charakteru. Je ten předpoklad správný?

Host (Filip Tesař): Já si myslím, že ano. Myslím, že Černá Hora, přestože musí žádat o vstup do různých mezinárodních organizací, tak určitě nebude mít problém stát se členem OSN, to už takovým předpokladem a protože bez problémů ji zřejmě uzná i Evropská unie, státy Evropské unie a Spojené státy, to je zase předpokladem k tomu uznání členství v OSN. Ale myslím si, že ta jednání budou skutečně spíš technického charakteru a myslím si, že spíš bude následovat po těch dohodách o rozdělení nějaké další dohody v podstatě mezistátní smlouvy toho běžného typu, kulturní dohoda, dohoda o vzdělávání, protože obě strany mají zájem na tom, aby třeba jejich studenti mohli bezplatně studovat, dohoda odebrání dvojího zdanění a podobně.

Štěpánka Čechová: Černohorští Srbové se ale nechtějí s rozdělením smířit. Podali řadu stížností proti referendu a budou požadovat, aby jim v rámci nové nezávislé Černé Hory byla poskytnuta plná autonomie. Dají se kvůli tomu očekávat dlouhodobější neshody v zemi?

Host (Filip Tesař): Určitě to bude jev, který bude dlouhou dobu hrát roli v politickém životě Černé Hory, autonomie pro černohorské Srby není tak úplně možná, protože oni netvoří nějakou územně kompaktní menšinu, ale rozhodně si dokáží prosadit třeba, aby srbština byla jedním z úředních jazyků a podobně. To znamená nějakou jako občansko politickou rovnoprávnost, o tu budou žádat, ale myslím si, že to budou spíš požadavky, které budou směřovat k uklidnění toho prosrbského tábora, unionistického tábora a současně za nimi se budou skrývat nějaké jiné požadavky, které souvisí prostě s dělbou moci a které souvisí především s tím, aby premiér Milo Džukanovič, který je nejdřív jako premiér, pak ve dvou mandátech jako prezident, taky jednou premiér, vlastně 15 let nepřetržitě u moci.

Štěpánka Čechová: Černá Hora má přibližně 630 tisíc obyvatel. Je to stát, kde bují korupce a ilegální obchod se zbraněmi. Dokonce premiér Milo Džukanovič čelil obvinění z účasti na pašování cigaret. Dokáže si s tím malá samostatná republika poradit?

Host (Filip Tesař): Bohužel tohle je samozřejmě velký problém, není to nic specifického pro Černou Horu, Albánie, Srbsko, Makedonie, v nemalé míře také Bulharsko a samozřejmě Bosna a Hercegovina, to jsou všechno státy, které fungují jako tranzitní území pro organizovaný zločin směrem do Evropské unie, Blízkého východu a z Asie do Evropské unie. Černá Hora má problém v tom, že v Černé Hoře tím, jak je malá, tak tam prostě vládnou peníze. Mnohem víc než v těch větších státech. Na druhou stranu Evropská unie, pokud si tam bude chtít udělat pořádek, protože je přece jenom takové její předpolí, třeba díky geografické blízkosti Itálie, tam vede vlastně tam tudy kvůli tomu vede přes moře jedna drogová cesta přes Itálii dál do Švýcarska, do Německa a do Francie a tak, tak pokud si v tom předpolí bude chtít udělat pořádek, tak právě díky tomu, že ten stát je poměrně se jí to může podařit lépe a rychleji než v těch větších státech.

Štěpánka Čechová: Filip Tesař z Ústavu mezinárodních vztahů. Díky za váš čas. Na slyšenou.

Host (Filip Tesař): Na slyšenou.

Tandetron v Řeži u Prahy

Štěpánka Čechová: Tandetron, tak se jmenuje zařízení, za kterým by se měli sjíždět vědci a studenti z domova i zahraničí do Ústavu jaderné fyzicky v Řeži u Prahy. Urychlovač částic, svého druhu jediný v republice, tam začal sloužit výzkumu tento týden. O tom, jaký pokrok v práci může tandetron znamenat a co všechno umí, si teď budeme povídat s doktorkou Annou Mackovou, vědeckou pracovnicí laboratoře jaderných analytických metod. Dobrý den.

Host (Anna Macková): Dobrý den.

Štěpánka Čechová: Paní doktorko, získali jste tedy ke své práci tandetron, ještě než se pustíme do vysvětlování, vyjádřete tu jeho důležitost pro vaše výzkumy. Je to třeba, jako kdyby jezdec Formule 1 dostal od své stáje zcela revoluční závodní vůz?

Host (Anna Macková): No tak není to úplně tak, že by to byl revoluční závodní vůz, i když nepochybně tandetron je unikátní svým způsobem, protože ho vyrábí jediná firma na světě a de facto každý z urychlovačů, který vyrobí, je unikátní, nicméně nepochybně se to dá srovnat asi tak, jako kdyby jste starý vůz, 40 let starý zaměnila za vůz současné výroby, kde již samozřejmě je celá řada mikroelektroniky a celá řada vybavení, která před 40 lety nebyla možná v těch vozech samozřejmě aby byla instalována.

Štěpánka Čechová: Vysvětlit detailně urychlovač částic tady nemáme šanci, ale zkuste ten princip jeho funkce přirovnat k něčemu, co by si posluchači dokázali představit.

Host (Anna Macková): Tak já myslím, že řada posluchačů si určitě dokáže představit to, že nabitá částice se pohybuje mezi dvěma deskami kondenzátoru nebo že se pohybuje v elektrostatickém poli a když ta nabitá částice se pohybuje v tom elektrostatickém poli, tak tam získává nějakou energii a v podstatě na tomto velmi jednoduchém principu v uvozovkách také pracuje náš urychlovač, kdy my vlastně z iontového zdroje vyrábíme ionty a ty pak proženeme tím elektrostatickým polem a oni tam získávají tu energii, kterou my potřebujeme. V našem případě je to samozřejmě energie poměrně velká, protože takzvané terminálové napětí tohoto urychlovače je 3 miliony voltů, to znamená, že částice může získávat energie až do několika desítek megaelektronvoltů.

Štěpánka Čechová: A k čemu se pak takové svazky urychlených iontů k čemu dají využít?

Host (Anna Macková): Tak výhodou právě tandetronu je, že má velmi široké spektrum použití. To znamená, že my můžeme jednak provádět fundamentální experimenty v tom smyslu, že můžeme zkoumat jaderné reakce a můžeme zkoumat to, jak ty ionty interagují s hmotou, anebo můžeme naopak se dostat až k aplikacím ve fyzice a v materiálovém výzkumu a můžeme pomocí těchto iontových svazků v podstatě syntetizovat nové materiály a modifikovat stávající materiály a vytvořit tak materiály nové s jinými mechanickými optickými nebo elektrickými vlastnosti.

Štěpánka Čechová: Mechanika, optika, elektronické vlastnosti, to znamená, že to zasahuje obory jak výzkumu nových materiálů, tak třeba i lékařské vědy ohledně té optiky, dá se uvést nějaký příklad, který už funguje v praxi?

Host (Anna Macková): My v současné době spolupracujeme s celou řadou českých pracovišť, které se zabývají jak materiálovým výzkumem, ale spolupracujeme například i s Fyziologickým ústavem Akademie věd České republiky. Pomocí iontových svazků můžeme totiž měnit povrchovou strukturu například polymerních materiálů tak, aby byly přívětivé pro růst buněk, což má celou řadu aplikací právě v lékařství. Na druhé straně můžeme zkoumat, jak ty energetické ionty působí na živé tkáně a tím samozřejmě zasahujeme už do oblasti radiační ochrany. Na našem pracovišti byla ve spolupráci s celou řadou českých pracovišť vyvinuta řada zajímavých materiálů, které pak slouží například pro optiku nebo mikroelektroniku.

Štěpánka Čechová: Já už jsem v úvodu zmínila, že to zařízení bude otevřené i pro uživatele ze zahraničí, slibujete si od toho třeba mezinárodní spolupráci na nějakých projektech?

Host (Anna Macková): Tak my už v podstatě v současné době pracujeme na řekněme té mezinárodní úrovni, nicméně předpokládáme, že samozřejmě toto nové zařízení přitáhne i další zájemce ze zahraničí, kteří s námi budou chtít spolupracovat i v budoucnu. Jsme otevření i pro širokou laickou veřejnost, takže kdokoli bude mít zájem se podívat do naší laboratoře, tak pokud si člověk nebo student nebo skupina studentů vybere nějaké specifické pracoviště, kam by se rádi podívali, může přímo kontaktovat přes mail nebo telefon vědecké pracovníky a jistě nebude problém, aby k nám přišli na exkurzi a přišli se podívat.

Štěpánka Čechová: Doktorka Anna Macková, vědecká pracovnice Laboratoře jaderných analytických metod Ústavu jaderné fyziky Akademie věd v Řeži u Prahy. Díky, na slyšenou.

Host (Anna Macková): Na shledanou.

Fejeton Jana Pokorného

Štěpánka Čechová: A v závěru tohoto pořadu má své pravidelné místo fejeton Jana Pokorného. Je ale velice pravděpodobné, že tentokrát po jeho odposlechnutí můžete jevit známky neklidu.

Jan Pokorný: "Máme za sebou Týden zdravotnického neklidu. Současně týden neklidu občanských demokratů, kteří byli nervózní, jestli někdo nezveřejní záznam odposlechů předsedy Topolánka v kauze, která je známá jako Kořistka.

Obě události, zdravotnický neklid a odposlechy, mají něco společného. O protestech praktických lékařů a zubařů mluví jeden z volebních lídrů ČSSD ministr Rath jako o předvolební komedii, kterou hraje ODS. ODS má za to, že únik odposlechů do médií je nehorázným zneužitím bezpečnostních složek v předvolební kampani. Podle téhle interpretace jedna strana využívá pro své účely zdravotníky, druhá policisty.

Proto není lékařům a policistům co závidět. Může jim to trochu komplikovat práci, která je přec jenom trochu založena na důvěře. Jestliže teď přijde do ordinace levicový volič, nejdřív se podezíravě rozhlédne, jestli na polici nestojí Topolánkova busta a i když v místnosti bude politicky čisto, přeci jenom pacient může zapochybovat, jestli ten zákrok přeci jen nemohl bolet méně.

Na druhé straně pravicový občan, zastaven při silniční kontrole policistou si může myslet, že pokutou za rychlou jízdu přispívá na volební kampaň ministra vnitra. V rozčilení se mu pak bude zdát, že policista má místo služebního odznaku nejspíš jistoty a prosperitu.

Zbavit se politické nálepky nebude pro praktické lékaře, zubaře a policisty jednoduché. Bez trpělivé osvěty to patrně nepůjde. Pomalu aby v ordinacích a služebnách před vyšetřením vysvětlovali občanům, jak je to s jejich politickým angažmá. V praxi to může vypadat tak, že na plicním lékař s nasazeným fonendoskopem požádá pacienta, aby si nejprve poslechl on jeho. Podobně tomu bude na policejních stanicích. Ještě před výslechem delikventa svěří se mu vyšetřovatel se svým světonázorem. Zaskočený pachatel pak možná přizná i to, co nespáchal."

Štěpánka Čechová: Týden v tahu končí. Na slyšenou se těší a příjemný večer při poslechu Radiožurnálu vám přeje Štěpánka Čechová.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.