Tikot našeho času v povídkách Věroslava Mertla

„Zásluha každé velké, zanícené knihy tkví v tom, že nás podtextem svého příběhu nebo verše nechá doputovat až k sobě samým, že najednou mnohem jasněji nasloucháme tikotu našeho času a že i poněkud laskavěji rozumíme lidem a světu,“ píše Věroslav Mertl ve svém fejetonu Pocta knize. Tato slova můžeme přeneseně vnímat i jako autorské krédo, protože právě k sobě samým a porozumění našemu bytí a světu, ve kterém žijeme, nás ve svých prózách, básních, ale i publicistických textech Mertl vede. 

Věroslav Mertl (1929–2013) knižně debutoval až ve svých čtyřiceti letech sbírkou povídek Stín blaženosti (1969). Jeho texty tehdy zaujaly literárního kritika a historika Bedřicha Fučíka – viděl v nich pokračování linie básnických próz Jana Čepa, která po odchodu tohoto autora do exilu zůstala v české literatuře opuštěná. Také osudy Mertlových postav jsou zasazeny převážně do venkovského prostředí a jejich hledání vyššího smyslu věcí a bytí samého je obestřeno všednodenními událostmi.

V době svého knižního debutu byl Věroslav Mertl ještě redaktorem českobudějovického měsíčníku Arch, který byl ale po čtyřech číslech zastaven. Také Mertlova práce v nakladatelství Růže skončila s nástupem normalizace. V následujících letech sice mohl sporadicky publikovat, zůstával ale spíše v pozici autora trpěného na okraji oficiální literatury a pro jistotu i stále dozorovaného Státní bezpečností. Působil jako tajemník Okresního výboru Československé strany lidové v Českých Budějovicích a jeho další knihy povídek a později i romány vycházely v malých nákladech v nakladatelství Vyšehrad. Plného uznání se Věroslavu Mertlovi dostalo až po pádu komunismu. V roce 2001 byl oceněn Státní cenou za literaturu.