Trénovat v extralize by mě bavilo, ale v Kuvajtu je krásně, říká hokejový trenér Leo Gudas

Leošku, není ti zima?
Ne, vůbec ne.

Narážím na to, že jsi poslední rok jsi strávil v Kuvajtu, kde trénuješ místní reprezentaci. Tam bylo asi teplíčko, ne?
Tam je obrovský rozdíl, je tam nějakých 39 stupňů, večer asi 27. V létě je to tedy šílené, to se nedá přes den vyjít na slunce ven.

Kolik má moře?
Teď jsem tam byl v srpnu a v moři už se koupat nedá. Je tak horké, že se v něm člověk ani neochladí, to by musel plavat někam půl kilometru a stejně si nemyslím, že by se ochladil.

Co znamená hokejová reprezentace Kuvajtu? Co tam je za sestavu?
Dříve tam bylo i pár Čechů, teď už ale v podstatě všichni končí, i ten poslední. Objevila se tam enkláva sovětských hráčů...

Sovětských?
Tak pro mě to jsou pořád Sověti. Jinak se národní tým skládal z hráčů arabského nebo kuvajtského původu. Jiné státy se snaží dostávat do týmu cizince, ale Kuvajťané bohužel ne. Je tam pár šikovných kluků, ale nároďák je jen z Kuvajťanů.

Když tam hrají cizinci, tak dostanou občanství narychlo?
Kluci musí hrát dva roky v soutěži, aby dostali kuvajtský pas, ale jsou s tím problémy. Jeden Čech tam hrál čtyři roky a pas nedostal, pak je tam jeden Srb už osm let a taky pas nemá.

A mohou hrát za nároďák?
Ne, jen místní soutěž.

A místní soutěž znamená co?
Hráčů moc není. Národní mužstvo je rozděleno do dvou týmů, pak tam hraje nároďák do 20 let, pak je tam tým cizinců a jeden smíšený tým. Takže liga má pět týmů.

Když tu byl tvůj syn Radek, ptal jsem se ho, jak se ti v Kuvajtu daří. Odpověděl, že dobře, že už dokonce hrajete i ve středním pásmu... Jak bys ohodnotil úroveň kuvajtského hokeje? Krajský, okresní přebor?
Asi ještě trochu níž. Spíš takové hobby mančafty.

Takže mají problémy s bruslením?
Někteří trochu ano. Je tam pár mladých, kteří vytlačují starší hráče. Na mistrovství světa jsem měl dva hráče přes 50 let, kteří v nároďáku hráli přes 30 let.

Povede se nám tam jít ještě na nějaký zápas? Jak dlouho tam ještě bude tvoje angažmá trvat?
Za tři týdny mi končí roční smlouva a uvidíme, co bude dál. Zatím jsme se moc nedohodli, takže spíš nepočítám, že budu pokračovat. Vše je ale možné, tak uvidíme.

Napadá mě, nestalo se ti někdy, že bys musel do zápasu skočit na led?
Právě, že se mi to stalo. Na poslední finálový zápas mi přišlo jen sedm hráčů, neměli jsme další, tak jsem se zeptal manažera, jestli tam můžu naskočit pod jiným jménem. Tak jsem si zahrál finálový zápas.

Když jsme jednou hráli spolu před pár lety hokej, tak sis vzal v šatně jen kolena, brusle, vykuchané trenýrky, dres a rukavice. Já sem se tě ptal, Leošku, co když tě tam někdo sundá? A tys mi odpověděl, že nesundá... Měl si na sobě něco i v Kuvajtu?
Měl jsem navíc helmu, tu jsem mít musel. Dopadlo to dobře, vyhráli jsme 8:3 a já měl tři asistence. A tři vyloučení.

Hráli jste mistrovství světa skupiny. Co to bylo za skupinu?
Úplně ta nejhorší, skupina D. Nejsou dlouho v IIHF a za těch x let, co tam jsou, nevyhráli ani jeden zápas. Nám se podařilo v Mongolsku připsat si historicky první vítězství na mistrovství světa. Ve skupině, kde byly čtyři týmy, tak jsme skončili třetí. Takže mám bronzovou medaili.

Čtěte také

Titulová sezona s Litvínovem byla jedna z nejhezčích v kariéře. Rulíkovi přeji u reprezentace úspěch, říká bývalý hokejista Ručinský

Pak jste hráli Arabský pohár a tam?
Tam jsme skončili druzí. Byly tam pozvané okolní státy, jako je Omán, Bahrajn, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Libanon. Každý tým si mohl pozvat osm cizinců, aniž by měli pasy. Jediný Libanon neměl cizince, ale z těch 17 hráčů měli 17 kluků, co hrají v Americe. Takové bylo finále s Libanonem.

Nějaké góly jste ale dali?
Jo jo, já tam měl toho českého gólmana, tři ruské hráče a tři slovenské hráče. Bylo to docela dobrý.

Po konci aktivní kariéry sis udělal trenérskou licenci. Kdy a kde jsi vlastně končil?
V roce 2000 nebo 2001.

V Berouně? A přitom ses narodil v Bruntále...
Narodil jsem se v Bruntále, dělal jsem do první třídy lyžování. Pak jsme se odstěhovali do Liberce, kde tatínek dostal práci a jeli jsme za ním. Tam jsme začali s bráchou hrát hokej. Tam začínala moje kariéra v sedmi letech.

A hokej jsi začal hrát proč?
Brácha se odstěhoval asi o měsíc a půl dřív s rodiči do Liberce, já zůstal u babičky v Bruntále. Brácha se přihlásil na hokej a já chtěl pak taky.

Měl jsi to daleko na zimák?
Ani ne. Bydleli jsme na vesnici u Liberce, Pilínkov a na stadion to bylo asi šest kilometrů.

A táta vás vozil autem?
Jezdili jsme víceméně autobusem. Jen po zápase, když se na nás přišli podívat rodiče, tak jsme jezdili autem.

To byl trochu jiný dril. Sedlo se na autobus, chleba se salámem do kapsy a mazej...
Jo, to ještě nebylo mamataxi.

Dětství jsi trávil v Liberci, pak ses vypracoval od žáků, až jsi přešel do Sparty?
Moc jsem se nevypracoval, nebyl jsem talentovaný a moc jsem nehrál. Byl jsem asi dva roky v přípravce, až někde okolo 14 let se mě táta zeptal, jestli mě to baví a chci to dělat na vyšší úrovni. Já řekl, že jo a co pro to mám dělat? Táta řekl, že je to jednoduché: přijdeš ze školy, tady položíš průkazku na autobus, na stadion to máš šest kilometrů, tak poběžíš, odtrénuješ a pak poběžíš zpátky. V zimě ne, to bylo horší.

Chvíli jsem to tak dělal, hodně jsem taky dělal střelbu, protože mi táta svařil branky. Najednou jsem začal být v týmu lepší a lepší, až jsem byl nejlepší a dostal jsem se do šestnáctky nároďáku.

Takže je to jen o té dřině?
Ve své podstatě jo.

Takže ten základ, nohy, stehna a zápěstí získáváš už v dětství a ta makačka tě vytáhne nahoru?
Všem jsem ujel, dobře jsem bruslil, dobře jsem střílel. Trénoval jsem pořád vytrvalost. Přiběhl jsem na trénink, tam jsme běželi 21 třístovek, pak jsem zase běžel šest kilometrů zpátky. Když si to teď promítám, tak se synem jsem trénoval úplně jinak, abych do něj dostal rychlost. Ty metody tehdy byly úplně špatně tenkrát, dnes je to jinak.

A schody byly?
Schody jsme tehdy dělali hodně, já to s Radkem asi vůbec nedělal.

Žabáky, dřepy...
Radka jsem trápil hodně v písku. Skákali jsme v beachvolejbalovém hřišti. Skoky, sprinty, s medicinbalem. To stačí 45 minut a oddělám ho.

Takže suchá příprava je úplný základ?
Ano, to musí prostě být.

Tvůj tatínek měl nějaký vztah k hokeji?
Vůbec ne. Dříve jezdil na kole, byl cyklista a měl vytrvalost v sobě. Spíš se věnoval ping- pongu. Uměl ale vždy dobře poradit. Na ledě byl jednou v životě, došel k brance, dal gól našemu brankáři, smál se a říkal, že nic víc nepotřebuje. Neuměl ani pořádně bruslit.

Fascinuje mě to O ve vašich jménech. Ty jsi Leo, syn je Radko, tvůj táta byl Oto, tvůj bratr je Oto a Radko má syna Quido. To byl tvůj nápad?
Ne, to byl nápad bývalé ženy s tím Radkem. Mně se jméno Radek líbilo, ale Radek Gudas znělo divně, tak se tam vymyslelo to O. Navázalo to vlastně na tátu a bráchu a je to v pohodě.

Hrál jsi za Spartu. Je to tým tvého srdce?
Za Spartu jsem toho odehrál v Česku nejvíc. Čtyři sezony, kousek play-off a mezi tím jsem byl dva roky na vojně.

V Dukle Trenčín?
Ano, tam jsem byl druhý rok a první rok jsem začínal v Jihlavě. Pak jsem byl do Dukly Jihlava B v Písku.

Můj bratranec se kdysi nedostal do Dukly a tím skončila jeho hokejová kariéra. Byla Dukla tehdy nezbytná?
Ve své podstatě ano. Bylo jich ale víc, v první i druhé lize. Přechod z juniorů do áčka byl hrozně těžký, protože ta soutěž má určitou kvalitu. Dnes je to stejné, Dukla chybí, protože když má jít junior hned do áčka extraligy, musí to být výjimka.

Jak je to teď se stavem mládežnického hokeje u nás?
Máme hodně nových a chytrých trenérů, kteří nemají vůbec přehled o tom, jak se to vyvíjí. Samozřejmě že se hokej vyvíjí, trénink taky. My jsme vždy vychovávali víc hráčů a je to o tom, že se sejde nějaký ročník. Tak, jako to bylo na Kladně ročník 1988, 89, 90 a 91. Pak se člověk podívá a za pár let tam není nic, dnes Kladno skomírá. Dnes je to jinde. Hráči neustále vyrůstají a budou, ale je to o tom, aby je dobrý trenér vzal ve správný moment a trochu je vymáčkl.

Dneska si všichni stěžují, že je to dřina...
Bez dřiny to nejde! Může být obrovský talent, ale když nebude pracovat, tak za pár let skončí.

Proč si myslíš, že se Kladno pořád potácí na dně?
Nemají takový příliv mladých hráčů, dnes chodí i jinam. Krásně to dříve sbírali z celého okolí, najednou to pak rostlo i do áčka. Když se budeme bavit o extralize, tak je to o penězích. Jaké hráče si můžeš dovolit koupit, takový budeš mít tým. Strašně nám ubližuje, že máme moc cizinců v extralize a pak čeští hráči utíkají nebo nemají kde hrát. Já to nikdy neschvaloval, ale nakonec můj syn v 18 letech právě z Kladna odešel, protože jsem viděl, že tam moc šancí nemá.

Když nějaký hokejista odejde do zahraničí, je to dobře? Protože někdo pak říká, že by měl vrátit to, co do něj vrazili...
Je to ošemetné. Někomu to pomůže, někoho to zabije. Když jsem to viděl na Radkovi, ten šel v 18 letech pryč, jako dospělý chlap vlastně, tak říkal, tati, tady je to fakt náročný i psychicky. Říkal jsem mu, ať to zkusí a vypracuje se. Měl tam výborného trenéra a naučil se to, že musí poslouchat trenéra a musí pracovat. Měl v týmu kluky, co chodili do školy, on už měl střední hotovou, tak šel ráno v 10 hodin na zimák, pak se naobědval, počkal na kluky, až přijdou ze školy a měli normální trénink. Naučil se trénovat denně a hodně.

Hodně hráčů, co odešlo do NHL, tak říkali, že je to strašná dřina a že to snad ani nevydrží...
Oni i v té juniorce mají přes 70 zápasů, to je paráda. Trénovat můžeš, ale vše se naučíš až v zápase.

Tvůj syn Radko je inteligentní bek, který fantasticky čte hru. Neprojde u něj ani myš, navíc to dělá takovým způsobem, že útočník letí vzduchem. To si ho naučil?
Nemyslím si, že bych ho to učil. On to asi trochu okoukal. Je to hrozně složité to načasovat a trefit toho borce. Zrovna jsem byl na Floridě, když tam jednoho hodil tak, že letěl takové salto. To byla nádhera! Miluju to!

Naposledy jsem byl na hokeji na Spartě s Vítkovicemi a tam se kluci pomalu ani nesrazí. Když přijdu na NHL, tak tam se to fakt řeže a líbí se mi to. Ta jeho práce pro tým je velká a dobrá. Říkal jsem mu, hele, když oni budou vědět, jaký jsi, tak už tam příště nepojedou. To je pak taková výhoda, že mají respekt.

Radko použil krásný termín, že vy obránci vlastně pořád couváte? Umíte bruslit rychleji pozadu než popředu?
To úplně ne, ale ta stabilita v jízdě vzad je u obránců je samozřejmě lepší než u útočníků. Někteří útočníci, když jedou vzad, tak jsou jak kuželky na ledě.

Jednou dal za Floridu nádherný gól od modré lajny. Tak jsem mu psal, že to byla nádhera, a on mi odpověděl, že je to klasika, že někdy prostě musíš zavřít oči...
Jo, někdy prostě musíš zavřít oči. Když se podívám na jeho všechny góly v NHL, tak 80 procent je na první tyčku na lapačku do víka. To se musím pochválit, protože to jsme spolu trénovali. Říkával jsem hele, tam je pořád místo, když tam ten gólman stojí jak trubka, tak mu to tam flákni okolo hlavy a uvidíš, že to tam spadne.

A doma jste to trénovali?
Prkýnko jsme měli, branku, sítě a střílelo se třeba 400 puků...

Ty bláho! To se pak člověk nemůže divit, že to jsou takové rány.
On má strašnou střelu. Zápěstím mu to létá okolo 125 kilometrů v hodině, golfákem mu to měřili a to má okolo 180.

On se navíc vůbec nebojí těch rvaček.
On prošel dobrou školou na farmě, tam se to řezalo každý zápas. Měl asi 16 nebo 18 bitek za sezonu a naučil se to. Na začátku NHL taky dostal, to jo, ale snaží se tak, aby nebyl bitej. Dnes už se s ním ani nikdo moc nechce prát.

Ty jsi byl v roce 1990 draftovaný Calgary Flames jako 251. hráč, ale nikdy jsi nepodepsal smlouvu a nehrál za ně?
V té době se narodil Radko a já měl v té době podepsanou smlouvu do Finska na dva roky. Calgary tehdy vyhrálo Stanley Cup a už jsem neviděl moc šanci dostat se tam do týmu. Trénoval jsem ve Finsku, když mi přišel dres s číslem 90. Dodnes ho někde mám, ale nějaká perspektiva nebyla.

A nemrzí tě to?
Dostal jsem pak ještě jednou nabídku, ale to byla stávka NHL. To mi nějak vyhrožovali mým jménem, že tam půjdu hrát, ale to jsem nechtěl. Kdybych to mohl změnit, šel bych to vyzkoušet, ale nechtělo by se mi jít na farmu.

A to Finsko, tam jsi byl jak dlouho?
Dva roky.

A finsky umíš?
Ne. Umím jen anglicky, švédsky, německy a rusky.

Pak jsi byl ve Švédsku?
Tam jsem byl dva roky. Pak v Norsku. V Německu jsem byl pět let, pak taky ve Švýcarsku.

Lákalo tě to k tomu, že si uděláš licenci a budeš trénovat?
Chtěl jsem ještě hrát, ale nějak se to vyvrbilo, že jsem přestal hrát, začal jsem trénovat. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se dostal k dobrým koučům. Ota Křížek, Sláva Lener, Marian Jelínek mi taky hodně pomohl. Měl jsem se od koho učit. Na fakultě tělesné výchovy to byla taky dřina, dostat do hlavy anatomii, fyziologii a různé věci. Ale zvládlo se to, jen jednu zkoušku jsem opakoval dvakrát, jinak všechny napoprvé.

A skončil jsi v 37 letech? A proč?
Skončil jsem kvůli jednomu trenérovi v Berouně. Nesedli jsme si. Jak jsem se vrátil ze zahraničí, tak jsme si prostě nesedli.

A to hrál Beroun druhou ligu?
První národní. Druhá nejvyšší soutěž. Skončil jsem tam jako hráč, pak během týdne toho trenéra vyhodili a já tam začal dělat asistenta.

Čtěte také

Hokejista Vondrka: I po kariéře potřebuji mít řád. Funkce manažera u reprezentační osmnáctky mě baví

A to jsi dělal i ve Spartě...
Ano, pak v Mladé Boleslavi, Chomutově a tak dále.

Slovan Bratislava taky?
Ne, to byli Bratislava Capitals. Ti byli ve druhé lize, ale ten tým teď skončil. Hráli rakouskou ligu taky.

Táhlo by tě to do extraligy?
To určitě, kdyby přišla dobrá nabídka, tak bych byl hodně rád. Domů se vrátit a trénovat tady, to by mě bavilo.

V Kuvajtu je to ale dobrý, ne?
Jo, to jo. Nafty je dost, benzin je tam drahý, asi osm korun za litr. Pořád pěkný počasí a bydlíš 200 metrů u moře. Taky to má ale nevýhody. Když je ramadán, tak se trénuje o půl druhé ráno a přes den nesmějí nic dělat. Jejich kultura je absolutně jiná, to je jiný svět.

To je pitomý, že pak chybí nějaké maso a nemůžeš na pivo?
Vepřové. A pivo vůbec není možné, alkohol se nesmí vůbec.

Jak jsi to přežil?
Oni to mají složitější, ale sedneš do auta a za čtyři hodiny jsi v Bahrajnu a tam se může všechno.

Silnice není zavátá pískem?
Ne, jedeš po silnici přes Saúdskou Arábii, odbočíš doleva na most, který má 25 kilometrů a tam už se může všechno.

A co nějaký private jet? Nebyl by rychlejší?
To ne, normální letadlo letí hodinu.

Tak za 50 minut jsi tam, dáš tam deset kousků, za hodinu zpátky a druhý den na trénink?
To zase takhle nejde. Do Bahrajnu jsem se zatím nedostal, příští rok bych se tam chtěl jet podívat na formuli 1. Poznávám krásy Kuvajtu, protože když vyjedeš za Kuvajt, tak tam jsou hromady písku. Snaží se přebudovat město, staré baráky se srovnávají se zemí. Mají tam dnes mrakodrapy a snaží se.

Na place|foto:Aleš Vavřík, Shutterstock