V tisíciletém německém dole Rammelsberg pracovali horníci nazí

Žádný jiný důl na světě nemá takovou historii jako Rammelsberg v německém pohoří Harz. Stříbro, olovo, měď a dokonce zlaté rudy se tam těžily přes tisíc let. Dnes namísto horníků fárají do podzemních chodeb turisté.

Dveře malého zrezivělého vagónu se zavírají. Máme za sebou návštěvu pravé hornické šatny s mundůry zavěšenými na řetízcích u stropu, kde nás vybavili přilbami.

Jako v rakvi

Teď sedíme skrčení pod nízkým stropem ve stísněném prostoru a připadáme si jako v plechové rakvi. Důlním vláčkem naštěstí nejedeme dlouho. Jsme v nejstarším evropském dolu, kde kutali už staří Germáni. Od těch dob se tu vytěžily milióny tun stříbra, mědi, cínu a olova.

Glück Auf! Pozdrav o štěstí, které horník potřebuje při práci i k tomu, aby se zdravý z dolu vrátil. „Šachty vedly až do hloubky 480 metrů,“ říká náš průvodce Andreas Magura.

Čtěte také

Společně procházíme spoře osvětlenými, ale poměrně širokými štolami. Jsou dost vysoké na to, aby se člověk nemusel shýbat. Míjíme odpočívadla pro horníky s lavicemi a kyblík s vodou na umytí rukou před svačinou.

Drolit špínu

„Horníci byli tak špinaví, že si museli špínu odstraňovat nožem. Tady v dole dlouho žádná voda nebyla. Navíc tu bylo velké vedro, kolem 40 stupňů, takže tu pracovali nazí,“ popisuje průvodce.

Uvnitř důlního vláčku

Podmínky ve středověku se od těch na konci na konci těžby v 80. letech 20. století dost lišily. To už měli horníci v Rammelsbergu i jistý komfort: elektřinu, větrání a těžilo se pomocí důlních mechanismů.

Ale to vůbec neznamenalo, že by pro ně nezbyla už žádná dřina. Přesně nad tím přemýšlím, když vidím v jedné sluji těžkou pneumatickou sbíječku. Andreas Magura ji zkušeně bere do rukou. Koneckonců pochází z hornické rodiny, na dole pracoval jeho praděda, děda i otec.

1300 úderů za minutu, 80 decibelů

K mému překvapení je sbíječka pořád funkční a v rukou našeho průvodce vylamuje ze stěny kusy horniny. I na vzdálenost pár metrů cítíme vibrace a lehké otřesy, které sbíječka vyvolává.

„Dělalo to 1300 úderů za minutu. A ty se přenášely rovnou do těla. Sbíječka vydávala hluk kolem 80 decibelů. Samozřejmě neexistovaly žádné ochranné prostředky, takže si muži dávali do uší nějakou vatu nebo třeba noviny,“ popisuje.

Hornická práce je tvrdá dřina

O tom, že horničina je práce pro zdatné chlapy, nikdo nepochybuje. Andreas Magura ji v mládí zažil ještě na vlastní kůži. A podle všeho je na to patřičně hrdý.

Jako v Kutné Hoře

V Rammelsbergu se vytěžilo 30 miliónů tun rudy. Těžili z toho nejen panovníci, ale i vedle ležící město Goslar, kde byla císařská mincovna. Stejně jako naše Kutná Hora rostlo do krásy.

Na nádvoří Rammelsbergu nasedají do vláčku další turisté. Výpravy se tady střídají jedna za druhou. Důlní komplex je jednou z nejnavštěvovanější pamětihodností Goslaru. Muži jako Andreas Magura tak mohou zůstat u svého řemesla, i když už spouštějí sbíječky jenom pro potěchu turistů.

autor: kls
Spustit audio

Související