Vít Pohanka: Folklor pro třetí tisíciletí. Lidové umění prokazuje svou životaschopnost i v moderní době

8 fotografií

Když se vydáte z velehradské baziliky Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje po stezce směrem na východ, přijdete po nějakých 4 kilometrech ke Starému Městu na březích Moravy, o kterou se dělí s Hradištěm na druhém břehu. Jestli se o nějakém místě dá říct, že je srdcem Moravské země, je to pro mě právě tenhle kraj doslova prosycený její mýtickou historií a kulturou. Není to pravda stoprocentně doložené, ale v lidové tradici jsou právě tahle místa spojovaná duchovním a kulturním centrem Velkomoravské říše, byť nikdo neví, kde přesně bylo. Lidová tvořivost hlavně v hudbě a tanci, přežívá právě tady asi nejintenzivněji v celé České republice.

Není určitě náhodou, že je tady doma multiinstumentalista, skladatel a zpěvák Jiří Pavlica: 

Jen si vezměte, kolik je tady v okolí souborů. Sám už nevím, jestli jich je sedm nebo deset. Cimbálová muzika se tady systematicky pěstuje, ale ti lidé si nečiní žádné nároky, nechtějí dobývat hitparády nebo jít do ‘šoubyznysu’. Oni v tom nejlepším smyslu slova slouží pro zachování takových zvykoslovných tradic. Vystupují při nejrůznějších událostech a jsou neustále v kontaktu se společností a každodenností.

Cimbál – ani tradiční, ani náš

Jenže je v tom jeden háček. Konkrétně třeba ten cimbál, který máme s lidovou hudbou na moravském Slovácku tak neodmyslitelně spojený, je z pohledu víc než tisícileté kulturní historie naprostou novotou: „Na Uherskohradišťsku se ten první velký cimbál, jak ho známe dnes, objevil až v roce 1938.“

Ano, vidíte dobře: 1938! Petr Kalina z Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity vysvětluje, že ještě za první republiky nebyl cimbál, jak ho známe dnes, v téhle části Moravy vůbec zdomácnělý. Dorazil sem doslova z budapešťských kaváren jako v podstatě módní vlna, která se nicméně uchytila a dneska po necelém století už ji považujeme za nedílnou součást zdejšího folkloru.

Původ samotného názvu je také cizí

I samotný termín „folklor“, který pro lidové umění i v češtině používáme, se koneckonců přičítá anglickému spisovateli a starožitníku Williamu Thomsovi. Vytvořil ho spojením výrazů „folk“ – lid, lidový, a „lore“ – příběhy, zvyklosti a dovednosti. Poprvé ho doložitelně použil v roce 1846, tedy z historického pohledu velmi nedávno. A tenhle anglosaský výraz jsme vzali za svůj a začali jím označovat kulturu, kterou považujeme za základ národní a regionální identity.

Záleží na tom? Dá se nějak přesně definovat, co folklor konkrétně v hudbě ještě je a co není? Dají se vymezit hranice, kde začíná a končí? Hudební skladatelka Sylvie Bodorová říká, že je pro ni folklor inspirací, ale s těmi hranicemi je to ošidné. A velmi poučná pro ni byla v tomhle ohledu návštěva romské rodiny na pražském Žižkově:

Celá ta rodina na něco hrála, ale nebyly to tradiční hudební nástroje. Měli třeba vařečku a prostě všechno, co bylo v rodině a co jim přišlo pod ruku. K tomu zpívali a bylo to úžasný. Tohle já na skutečně lidové hudbě považuji za nejkrásnější. A myslím, že to takhle fungovalo i na té Moravě. Co bylo po ruce, na to se hrálo, i když nebyl cimbál.

V dokumentu Folklor pro 3. tisíciletí jsem se o tom vypravil mluvit s lidmi, kteří zasvětili hlavně hudbě a také tanci život na Slovácku, v Brně i v Praze.