Vždycky jsem byl bavič třídy, publikum vždy bavím rád, přiznává herec Martin Finger. V rozhlasové hře hraje zakladatele rozhlasu

Umíte si představit vysílání ze stanu?

Umím si to představit, protože vím, že se to stalo. Musím říct, že když jsem si přestavoval všechny techniky, hráče na nástroje, operní divu, všechno nahňácané na sobě, vyvolávalo to úsměv, zároveň strašný respekt a pokoru před lidmi, co všechno museli vydržet.

Čtěte také

Chyceni v éteru. Skutečný příběh zakladatelů rozhlasu

Jak jste hledali to, jak to posadit do dobové mluvy a zároveň nebýt karikaturou celé věci?

Zkoušením – vyzkoušíte, poslechnete a režisér vám řekne, zda můžete přidat, nebo je to moc. Všichni známe zvuk starých věcí, intonaci mluvy všech našich hereckých, rozhlasových i televizních kolegů. Takže to máte v hlavě a snažíte se to skloubit se současností – pokus, omyl.

Jste pokorný, když vás režisér znovu a znovu vrací?

Jsem, protože vnímat se a slyšet se, vidět se zevnitř je něco jiného než zvnějšku, a když lidé mají co říct, když vědí, čeho chtějí dosáhnout, vyžaduju, aby mi říkali, jestli je to špatně nebo dobře, jestli jsme se trefili, nebo ne.

8 fotografií

Jak to máte s vůdčími autoritami na divadle i ve filmu?

Řekl bych, že mám ohromné štěstí. Kdy mi něco nesedělo, tak to bylo hned v začátcích, ale potom jsem měl štěstí na kolegy, učili jsme se navzájem. Je krásné, jak je to rozmanité a děláme to všichni trošku jinak, ale mám rád, když je to společná práce a když každý z nás, i režisér, dokáže ustoupit ze svých věcí, protože to vzniká teď a tady.

Nedávno odešel Ivan Vyskočil, vy jste o něm velmi hezky mluvil jako o člověku, který byl pro vás důležitý…

Pan Vyskočil to pojmenovával – celé roky dialogická jednání u něj probíhala vždycky stejně, vždycky šlo o to samé a zároveň jsme se přitom posunuli. A sice: „Pojď, postav se před nás a buď“. Bez zadání, bez rekvizity, bez ničeho.

Někdo se zmítal, někdo zpíval, někdo mlčel, je to jedno, ale naučili jste se teď a tady hrát si sám se sebou, a to je nejvíc, co mě oslovilo. A hlavně to prohloubilo v člověku sebevědomí a vědomí toho, že jsme každý originál a nemáme se snažit napodobovat někoho jiného, ale my jsme my a nikdo jiný takový není.

Čtěte také

Oslavy 100 let Českého rozhlasu vyvrcholí velkolepým koncertem

Co jste tam předváděl?

To už si nepamatuju, ale vždycky jsem byl ten, kdo je rád, když se publikum baví. Moje směřování bylo vždy k tomu, aby se smáli. Při každé příležitosti, kdy můžu publikum pobavit, to rád udělám.

S kolegou Ondřejem Sokolem jste kdysi dělali autorská divadelní představení a rozhlasového hry…

Jednou z věcí byly Příběhy detektiva Mirka, to byl rozhlasový seriál, bylo to naše oblíbená série, ani nevím, kolik to mělo dílů. Slyšela to třeba Iva Janžurová, když Ondra nastoupil na DAMU kdysi dávno v 90. letech, a vzkazoval mi tenkrát, že je to prý vtipný a že se to Ivě Janžurové moc líbí. Kdybych si to dneska poslech, tak bych se asi propadl studem...

Na čem všem nyní pracuje Martin Finger? A jak spolupracuje s Ondřejem Sokolem? Poslechněte si celý rozhovor.