Yalla Miku: Pojďme si pro budoucnost

V katalogu švýcarského labelu Bongo Joe Records je těžké se napoprvé vyznat, protože tak nějak postrádá spojující niť a nabídka „hudby bez hranic“ vám přijde jako výmluva pro nevybíravost; nebo nerozhodnost, jestli dát přednost rockovému undergroundu, obskurním světovým archívům, aktuálnímu africkému a jihoamerickému dění, anatolské psychedelii nebo vlastní tvorbě. Bongo Joe totiž vede dredatý muzikant Cyril Yeterian: chlapík libanonského původu s arménským jménem žijící v Ženěvě a s kapelou Mama Rosin hrající kdysi lousiánský cajun. Ani s tím labelem to není jednoznačné: Bongo Joe, mimochodem jméno skutečného amerického pouličního hudebníka, jak jinak, podivína, zastřešuje kulturní centrum, zahrnující vydavatelství, prodejnu desek, kavárnu a místo pro setkávání místních umělců sdílejících lásku k podivné hudbě.

V dobách, kdy „múzy fúzím přály“, probíhala hudební sbratření hlavně tváří v tvář: ve studiích a na koncertech. Dnes se tím už málokdo zdržuje: co tvůrci fúzí potřebují, najdou na internetu. Inkognito a zadarmo. Že tím třeba marginalizovaným kulturám ve jménu popkultury mohou způsobit solidní trauma, je netrápí. Kulturní apropriace se tomu říká. Banjista a kytarista Yeterian, zakladatel hodně mišmašové skupiny Yalla Miku, s něčím takovým nechce mít nic společného a nadále dává přednost osobním kontaktům. Marocký hráč na loutnu gimbri Anouar Baouna, Alžířan Ali Bouchaki s darboukou a virtuóz na lyru krar Samuel Ades z Eritreje jsou u něho v Bongo Joe totiž jako doma. Stejně tak klávesistka Simone Aubert (Tout Bleu), baskytarista Vincent Bertholet (leader Orchester Tout Puissant Marcel Duchamp) a bubeník Cyril Bondi (Cyril Cyril). S názvem debutového alba  si práci nedali a zůstali u Yalla Miku. Snad proto, že do něho vložili svou multikulturní filosofii: yalla znamená v arabštině povzbuzující „pojďme na to“ a Miku, podle japonského Vocaloidu, budoucnost.

Docela příval informací, pravda, bez nich se ovšem u transkontinentální hudby Yalla Miku neobejdeme, a přestože se při poslechu radostí tulíme do klubíčka, stejně by nás zajímalo, proč na nás od postrockové skupiny ze Ženevy vyskakuje rai, gnawa, anatolská psychedelie, tuarežské pouštní blues, etiopské azmari, synth pop, experimentální elektronika, hip hop a bůhví, co ještě. Podle Yeteriana & spol. nejde o nic složitého: prý se odkazují k tradicím, ale nacházejí přitom kontrastní body, v nichž musí být každému kulturnímu vkladu umožněno svobodně dýchat a zářit. A v případě Afričanů také vyprávět svůj příběh emigrantů.

Cílem té objevné a se vším všudy originální nahrávky plné muezzinsky vypjatých i šansonových vokálů hnané dopředu maghrebskými rytmy je dát na vědomí, jak národnostně pestrá je dnes ženevská hudební scéna. Yalla Miku však upozorňují, že ji nenajdete v luxusních finančních čtvrtích s upjatou atmosférou, ale v pankáčských squatech, aktivistických centrech a severoafrických restauracích. Zkrátka na místech podobných Bongo Joe.