Z Japonska bych k nám přenesl pokoru lidí. Abychom víc respektovali jeden druhého

Zážitků z Japonska má Tonda spoustu. Když dostal možnost odjet do Japonska na studentskou stáž, neváhal. Říkal si, že to bude skvělá zkušenost. Navíc miluje cestování. Ovšem přiznává, že při příjezdu do Japonska zažil šok. Popravdě řečeno, šokovalo jej skoro všechno.

Student Univerzity Hradec Králové Antonín Kobližka strávil dva měsíce v Japonsku a podělí se s námi o své zkušenosti a rozdíly ve vzdělávání. Dobrý den. Jak se to řekne Japonsky?
Je to konichi wa.

Konnichi wa, dobrý den. Ale k tomu ještě patří úklon, jinak to neplatí, ne?
Ano, přesně tak.

Klaněl jste se v Japonsku?
Klaněl jsem se tam moc. Ono v Japonsku není zvykem podávat si ruce. Japonci mi celkově přijdou takoví sterilní a dost odtažití. Ale svým způsobem to působí opravdu zdvořile, když se někomu ukloníte, je to úcta k tomu druhému. Je to fajn.

Strávil jsem dva měsíce bez turistů na japonském venkově. Klaněl jsem se potom i po návratu domů.
Antonín Kobliška, student Univerzity Hradec Králové

A ještě dělají něco pro své zdraví, protože vlastně při pozdravu cvičí. Měli bychom si vzít příklad. Nepřenáší žádné bakterie. Byly první dojmy z Japonska pozitivní?
Abych řekl pravdu, první dojmy úplně pozitivní nebyly. Přece jen je to absolutně odlišná kultura od té naší. Když jsem tam přiletěl, tak jsem přesně nevěděl, kam se dostanu. Já jsem čekal, že budu v nějakém velkém městě, jak všichni známe Japonsko, svítící neony a přeplněné bulváry, plno lidí. Když jsme začali přistávat, tak jsem viděl jenom pole a takové statky.

Říkal jste si možná, že jste nastoupil do špatného letadla.
Tak trochu. Právě jsem si říkal, jestli jsem neudělal chybu. Ale ne, když jsem přistál, tak mě někdo z univerzity vyzvedl na letišti a cestou jsme míjeli opravdu to prostředí, které jsem viděl z letadla. Tak jsem si říkal, co tady budu dva měsíce dělat. Ale samozřejmě jel jsem tam studovat.

Přivítejte svět u sebe doma. Našel by u vás na rok zázemí středoškolský zahraniční student?

• Upravit
• Smazat

Představíme vám takzvaný mezikulturní AFS program. Pokud si žijete poklidně a občas vám připadá, že by to chtělo trochu nějakého dobrodružství, tak může stát AFS, což je program takzvaných hostitelských rodin, za úvahu. Pomozte zahraničnímu studentovi v cestě za jeho snem poznat svět. Poznejte novou kulturu a sdílejte s ním vaše zvyky a tradice.

Ne na zábavu nebo na nějakou párty. Ve které části Japonska jste tedy byl?
Byl to ostrov Shikoku, je to na jihu, tak tam.

Na venkově, v klidu, bez turistů.
Přesně tak. Ono, když se řekne venkov, tak si představíme nějakou vesnici, jako jsou tady u nás. Malá vesnice, 500 obyvatel. Na japonské poměry ta vesnice měla přes 30 tisíc obyvatel, ale pořád to na vás působí úplně stejně, jako když přijdete tady v Čechách do té malé vesničky. Takže to bylo zajímavé srovnání.

Pozitivní. Klidná energie. Jak taková studentská stáž vypadá? Bydlel jste v nějaké rodině a od rána do večera jste studoval nebo byl režim volnější?
Ten režim byl určitě volnější. My jsme byli v kampusu tamní univerzity. Přímo pro zahraniční studenty tam byla ubytovna, tudíž to byl takový život jako na koleji. Ale bylo to fajn, že tam člověk poznal i spoustu lidí z jiných zemí. Mohli jsme společně porovnávat naše zážitky a dojmy. Byli to mí vrstevníci.

Strávil jsem dva měsíce v Japonsku|foto: Antonín Kobliška

Určitě není jednoduché se do takového výběru studentů, kteří jedou studovat do zahraničí, dostat. Jste premiant? Pochvalte se.
Mohl bych se sice pochválit, ale abych řekl pravdu, možná bych i teď apeloval na studenty univerzity v Hradci Králové, protože není moc zájem o ty zahraniční výjezdy. Ač jsem se tomu sám divil, tak opravdu, když má někdo zájem vyjet do zahraničí, tak má velkou šanci. Tudíž bych neváhal a kdybych ještě dál studoval, tak bych určitě tu možnost využil.

Měl jste tedy čas v zemi vycházejícího Slunce cestovat, prohlédnout si památky, je to velké lákadlo?
Určitě. Abych řekl pravdu, přiznám se, že většinou školu a školní povinnosti nechávám dost v pozadí a snažím se využívat příležitost pro cestování a posbírat nějaké zkušenosti. Ten čas jsem si pak udělal ke konci. Bylo dost času procestovat Japonsko.

Strávil jsem dva měsíce v Japonsku|foto: Antonín Kobliška

Jak jste se dorozumíval?
Tak to byl oříšek. Když jsem letěl do Japonska, tak jsem byl přesvědčení o tom, že není v Japonsku žádný problém domluvit se anglicky, ale to jsem byl dost vyveden z omylu. Problém to byl. Vůbec byl problém se s někým domluvit, když šel člověk do samoobsluhy, kamkoliv, tak vám nikdo nerozuměl.

Oni se ale učí anglicky, ne? Jenže nerozumí nakonec.
Právě, já si tím ani nejsem jistý, myslím, že se právě moc ani neučí. A i třeba na té univerzitě spousta mých spolužáků ve třídě anglicky neumělo. Proto i ta výuka byla často složitější a probíhala dost takovou vtipnou formou.

Ale přestavuji si, že jak jsou oni slušní, tak vám vše odkývají, že rozumí.
Ano, přesně tak. Ale právě teď si nejsem úplně jistý, jestli jsou tak slušní, protože oni vám dost často něco odkývají, klaní se, říkají jo, jo, jo, ale jestli oni sami v hlouby mysli vámi tak trochu nepohrdají. Ale to nic nemění na tom, že jsou opravdu pokorní a milí.

Strávil jsem dva měsíce v Japonsku|foto: Antonín Kobliška

Co vás tedy ze všeho překvapilo úplně nejvíc.
Co mě nejvíc asi na Japonsku překvapilo, tak to bylo samotné Tokio. Já jsem měl dojem, že Tokio bude město s malými ulicemi, kde budou všechny budovy naskládaní na sebe a zároveň tam budou davy lidí. Samozřejmě ty davy tam jsou, ale není to tak hrozné, jak jsem si to představoval. A navíc všechny ulice jsou široké bulváry, kde je opravdu spousta místa. Je vidět, že Tokio bylo postaveno podle nějakého skvělého plánu.

Cítil jste se tam dobře, z vašeho vyprávění to tak zní. Řekněte, kdybyste měl tu moc, co byste rád přenesl k nám do České republiky, ať už z chování, vybavení nebo čehokoliv jiného.
Určitě tu pokoru lidí, tu bych bral tady. Kdybychom byli víc ochotní a respektovali jeden druhého.

Strávil jsem dva měsíce v Japonsku|foto: Antonín Kobliška

Co ženy, dokázal byste si představit svazek s Japonkou?
Co se týče vztahů mezi mužem a ženou v Japonsku, oni jsou hrozně stydliví, tudíž navázat kontakt v Japonsku je ohromně složité. Opravdu ta intimita je hodně upozaděná. A opravdu, když tam uviděl člověk nějakého chlapce s holkou, tak to působilo až roztomile.

Drželi se aspoň za ruce?
Ano, drželi. To ano.

Japonsko se císařský stát. Pokud by se vám zalíbila princezna, měl byste to velmi komplikované. Slyšel jste o japonské princezně Mako a jejím snoubenci, spolužákovi z univerzity? Vyvolený musí splnit hned několik úkolů. Vyřešit finanční trable své rodiny, vystudovat práva v New Yorku a předložit rodině svůj podrobný životní plán. Svatba by se potom mohla uskutečnit v roce 2020. Ale místo půl království tento mladý pár pozbude urozeného titulu a budou žít jako běžní Japonci. Vůbec to nemají jednoduché.
Láska si nevybírá.

I když ani běžní Japonci se asi nemají špatně. Nebo jste se tam setkal s nějakou chudobou?
S chudobou ne, myslím si, že se zase tam špatně nemají, i na tom venkově. Samozřejmě, nejsou tam takové poměry jako ve městech, ale nepřišlo mi, že by tam byli lidé nějak chudí.

Strávil jsem dva měsíce bez turistů na japonském venkově|foto: Antonín Kobliška

Jak moc se liší vybavení japonské a naší vysoké školy. Liší se?
Vzhledem k tomu, ž teď Univerzita Hradec Králové postavila novou přírodovědeckou fakultu a i univerzita v Japonsku byla postavená na konci 90. let, tak teď už se ty rozdíly dost stírají. Samozřejmě laboratoře v Japonsku, to vybavení se nedá srovnávat, to bylo opravdu na špičkové úrovni. Ale jak říkám, je tady teď nová fakulta. Takže jsem spokojený.

Japonští studenti si každopádně studium musí zaplatit, jestli se nepletu. Pozoroval jste tedy větší úctu k majetku a zařízení té školy?
To asi nebude tím, že tam platí za školu, ale celkově je kriminalita v Japonsku tak nízká, že tam nikde není problém s tím, že by tam bylo něco poškozeno. Jak ve městech, tak na univerzitě, nikde nebyly žádné popsané budovy, žádné grafity, žádný odpadky.

Strávil jsem dva měsíce v Japonsku|foto: Antonín Kobliška

To je příklad pro nás.
Právě, to bylo tedy tady bylo také super.

Slyšela jsem, že nemají ani snad uklízečky ve školách, že si všechno zařizují studenti.
Tak to si nejsem jistý, ale nedivil bych se tomu. Ale po mně to naštěstí nechtěli.

Japonci prý také nejsou příliš systematičtí, že sice jsou ponořeni do své práce, ale že my Češi to zvládneme možná za polovinu času. Měl jste ten pocit?
Co se týče systematičnosti, nedá se říct, že by ti studenti a profesoři měli pořádek ve svých laboratořích a kancelářích, to skutečně ne. Ale že by zbytečně dlouho dělali nějakou práci, to si úplně nemyslím.

Spal někdo přednáškách?
To ne, i když co jsem já chodil na ty hodiny, tak nás tam bylo málo, skoro jako na střední škole. A tam nikdo nespal.

Pavla Kindernayová a Antonín Kobliška ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Když to všechno shrnete, dva měsíce v Japonsku, jel byste znovu? Co vám pobyt dal?
Když to zhodnotím zpětně, určitě bych tam znovu jel, protože je to naprosto jiná kultura. A je bezvadné porovnat ty rozdíly s Českou republikou.

A v budoucnosti se vám tato zkušenost určitě bude hodit. Co byste chtěl dělat v budoucnu, víte?
Teď jsem dostal práci v Českém metrologickém institutu. Zabývám se měřením v laboratoři tady v Hradci Králové.

Takže už máte práci. Výborně, tak hodně štěstí na vaší cestě. Antonín Kobližka z Univerzity Hradec Králové byl hostem Českého rozhlasu Hradec Králové.
Děkuji. Mějte se.