Zelená kniha radí, jak zahnat rasismus snadno, rychle a hlavně bezbolestně
Příběhy protikladných hrdinů, kteří si k sobě najdou cestu, odjakživa táhnou. A oscarová Zelená kniha staví právě na takovém půdorysu. Režisér a spoluscenárista Peter Farrelly ve svém nečekaném žánrovém obratu vychází ze skutečného příběhu černošského klavíristy Dona Shirleyho a jeho řidiče Tonyho Vallelongy, který ho doprovázel na turné po zastydle rasistickém americkém Jihu.
Je to trochu, jako kdyby se v Americe roku 1962 poprvé potkali Hercule Poirot a inspektor Japp. Fintivý estét versus zemitý strejda, kteří k sobě navzdory všem protikladům najdou cestu. Tenhle rok ovšem patří jiným hrdinům: černošskému pianistovi Shirleymu (Mahershala Ali) a zemitému Italoameričanovi Vallelongovi (Viggo Mortensen). Film o tom, kterak buranský rasista k rozumu přišel, se navíc zaklíná formulkou „podle skutečných událostí“. To, aby se divák po všem tom ušlechtilém vzlykání mohl cítit tak nějak dobře.
Atraktivní půdorys road movie zde ještě podporuje schéma střetu dvou protikladných světů, které k sobě přirozeně mají mnohem blíže, než by si kdo zpočátku myslel. A tak už když se potkají uhlazený černošský klavírista a řidič, jehož kulturní znalosti končí u piana varietního umělce Liberaceho, je jasné, že na konci jejich cesty čeká hladivé zjištění, že i za tou nejdrsnější skořápkou je přece jen dobrý člověk. Právě hladká jízda, která vede Zelenou knihu až do cíle, je ale problematická: autoři zde pracují s ohranými stereotypy a stavba jejich příběhu působí jako laciné vykoupení z „malého, neškodného rasismu“, jak ho známe z formulací typu „vždyť já proti žlutým/černým/snědým nic nemám, můj brácha má jednoho za souseda“.
Zelená kniha vlastně nemá záporných hrdinů. „Smooth criminal“ Vallelonga se od začátku profiluje jako v jádru sympaťák a dobrý táta od rodiny, který jen potřebuje navést na správnou cestu. Rasisty, které pak spolu s Shirleym potkává, zase může omlouvat, že jsou součástí nepřejícího systému, případně oběti špatné výchovy, kterou ale může narovnat Vallelongova dobře zacílená pěst. Pianista a jeho řidič si tak na začátku filmu sbalí pár kufrů (a do nich jakousi záhadou i odlišné obleky na každý den osmitýdenní koncertní šňůry), aby nakonec zdárně dorazili do stanice, ve které už není třeba toužit po bezpředsudečné společnosti, protože je tam realitou.
Čelisti: Lidský sysel, smažená kuřata a zase nějaké francouzské protesty
Dan Řehák, Vítek Schmarc a Tomáš Stejskal tentokrát otevřeli oscarovou Zelenou knihu. Co v ní našli, je nepotěšilo, a tak se dále zabývali hlavně francouzským sociálním realismem a obsahem žaludku věčně hladového Dana. Jak se jim líbila space opera o female horovládkyni Captain Marvel, si poslechněte v Čelistech.
Nejvíce tak na tom všem nakonec překvapí jméno režiséra. Peter Farrelly se dosud profiloval jako tvůrce potroublých komedií v čele s Něco na té Mary je. Že se pět let po svém předešlém filmu Návrat blbýho a blbějšího stane držitelem Oscara za scénář i nejlepší film, by tipoval asi málokdo. Že k tomu došel prostřednictvím filmu, který probouzí stejně univerzální a ploché dojetí jako každoroční zpívání stejných koled pod stejným umělým stromečkem, už do jeho tvůrčího portfolia zapadá jaksi přirozeněji.
V čem je Zelená kniha nejvíce iritující a proč nemůže překvapit? A dokáže i virtuóz v obleku svačit mastné kuře? Poslouchejte recenzi vítěze letošního oscarového klání
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
