Ztracená bota i houser jako imaginární kamarád. Komiks Sibiřské haiku čerpá z rodinné historie, obecné paměti i domyšlených detailů

4. duben 2023

Jak zpracovat deportace Litevců na Sibiř za 2. světové války srozumitelně pro děti, aby je to neděsilo až příliš? Jak namíchat koktejl fantazie, rodinné historie a dějin? A proč má grafický román o východoevropském traumatu v názvu japonskou poezii? 

Přebal knihy Sibiřské haiku

Jednoho rána roku 1941 vyvlekli vojáci Rudé armády rodinu litevského chlapce Algiska z postelí a odvezli je i se zbytkem vesnice na Sibiř. Příběh jejich vyhnanství ztvárnila po letech jeho dcera Jurga Vilė v grafickém románu Sibiřské haiku.

„Leccos jsem si i domýšlela, ale většinou jsem vycházela z obecné paměti. Měla jsem k dispozici vzpomínky svého otce a zápisky své babičky, které vznikly až poté, co se z vyhnanství vrátili. Celé to tedy podnítila osobní historie mojí rodiny, ale o tématu jsem četla také spoustu dalších knih. A některé věci se zvláštně opakují dokonce i v těch ostatních osobních historiích: ztracená bota, o které mi vyprávěl tatínek, se vynořuje i v cizích příbězích. Takže jsem pochopila, že ta vyprávění mají mnoho společných aspektů,“ vysvětluje autorka Jurga Vilė.

Jak autorka pracovala s rodinnou historií a proč se rozhodla právě pro formát komiksu a děti jako cílové publikum? Jak téma uchopily s výtvarnicí Linou Itagaki, nakolik se obě podílejí na chystaném animovaném filmu podle knihy, jak se do příběhu dostalo haiku a jakou roli hraje v příběhu hudba i sborový zpěv? Na to se autorky scénáře komiksu Jurgy Vilė ptala redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková.   

Spustit audio

Související