Zuzana Maléřová: Zastavení, nadechnutí

Za jakých okolností obvykle vznikají Vaše glosy? Když přijde nápad, sednete a píšete? Anebo si je spíš řadíte v hlavě a pak dokážete napsat najednou?

Glosy mapují mé myšlenky, úvahy, otázky či životní zkušenosti v běhu času. Je to vlastně jakýsi můj vnitřní deník, který píšu, když cítím potřebu něco pojmenovat, zaznamenat. A skutečně je píši rukou, „nečitelným“ písmem na velké listy papíru. S odstupem se pak na své texty podívám a ty, které mi přijdou smysluplné i pro druhé, přepíši a vyšlu k posluchačům.

Jaká témata vás baví a kde berete inspiraci?

Baví mne témata nadčasová, která neustále balancují na pomezí osobních citů, tužeb a hledání hodnot. A to na pozadí naší doby, společnosti a světa, ve kterém žijeme. Snažím se psát tak, abych zasáhla emoce své i svých posluchačů. Abych je na chvíli zastavila a povzbudila.

Jaké odezvy se Vám na glosy dostává?

Nikdy nevím, kdy se která glosa bude vysílat. Ale ve chvíli, kdy je zveřejněná, okamžitě se to od posluchačů dozvím. Začnou chodit zprávy, e-maily, lidé volají i píší. Většinou se jedná o zasažené posluchače, kteří by se k textům chtěli vracet a žádají mne o jejich zaslání.

Čím se teď zabýváte, pokud jde o Vaši spisovatelskou profesi?

Jsem ráda, že má poslední kniha Dopis Cyranovi vyšla v krátkém čase už potřetí a právě v těchto dnech jsme pokřtili třetí vydání knihy Jak potkat děti. Tahle knížka vznikla před 13 lety a vypráví o těch nejmenších. O období, kdy naše děti poprvé opustí rodinu a jdou do škol­ky, do školy. Každá kapitola začíná slůvkem Jak…

Aniž jsem si nějakou návaznost uvědomila, napsala jsem později Proč kluci milují fotbal. Tady každá kapitola začíná otázkou Proč… A byla o klucích, kteří už překračují práh dětství, čeká je dospívání. No, a teď bych chtěla tuhle volnou trilogii završit obdobím, kdy dospívání vstu­puje do dospělosti. Pracovní název knihy je Kdy se dotknout dospělosti a každá kapitola by tedy měla začít otázkou kdy. Takže jak, proč a kdy.

Moderujete na Dvojce taky nedělní rána. Je pro Vás těžké tak brzy vstávat? A v čem je to pro vás zajímavé a zábavné?

Je pro mne typické, že buď vysílám brzy ráno (to jsou nedělní Dobrá rána s Dvojkou), nebo pozdě večer (to jsou Noční Mikrofóra). Obě vysílání jsou naprosto odlišná. Nedělní rána tvořím sama, svými texty, prožitky, celou svou osobností a pojímám je jako zpověď, jako sebereflexi našich životů, kterou spolu s posluchači projdeme, jako svůj způsob „kostela“, do kterého na rozdíl od maminky nechodím, ale ten pocit zpytování a podávání ruky s přáním „pokoj tobě“ považuju za nezbytný.

Navíc se vždy každému ránu snažím dát „téma“, které se jako nit navazuje do celých tří hodina a v závěru se završí. Noční Mikrofórum, ve kterém osobnosti zpovídají osobnosti, je naopak živým setkáním člověka s člověkem a já osobně ho pojímám jako procházku životem svého hosta. Vydám se s ním „do lesa“, chvíli je tma, chvíli svítí slunce. Ale vždy jdeme za světlem.

Oba pořady však spojuje právě vysílací čas (ranní či noční). Oba pořady mají svého zvláštního posluchače, který očekává jinou náladu a atmosféru, než udává tempo pracovního dne. Právě takové chvíle mám moc ráda. Zase bychom se dostali ke stejnému slovu jako u ranních glos: zastavení, nadechnutí.

Všechny ranní glosy najdete po odvysílání i v Archivu pořadů.

Čtěte také