Boj za klima se mění v úředničinu. Klid na práci ale katastrofu neodvrátí

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) na začátku minulého týdne zveřejnil již šestou rozsáhlou hodnotící zprávu shrnující poznatky o postupu klimatických změn. Není překvapivé, že ji formuloval jako „poslední varování“ před nezvratnými a devastujícími dopady, ke kterým dojde, pokud radikálními reformami a omezením emisí neudržíme růst globální teploty pod hodnotou 1,5°C.

Matouš Hrdina|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Světová i česká média se závažné zprávě IPCC samozřejmě věnovala, nebyla nouze o kvalitní analýzy a výstižné komentáře. I tak se ale nelze ubránit dojmu, že reakce médií, politiků a veřejnosti zdaleka neodpovídá děsivému obsahu zprávy, a to jak v absolutním měřítku, tak i v relativním srovnání se stavem veřejné debaty před několika lety.

Temné proroctví IPCC už po necelých dvou týdnech zmizelo z titulních stránek, kdežto obdobné vědecké studie či aktivity hnutí Fridays for Future nebo Extinction Rebellion dokázaly ještě v roce 2019 upoutávat pozornost médií i veřejnosti mnohem déle a klimatická témata se subjektivně zdála mít mnohem větší podíl na veřejné debatě. Jde samozřejmě o komplexní problém vyžadující zevrubnější analýzu, ale s trochou zjednodušení by se dalo vysledovat několik základních událostí a trendů, které k tomuto dílčímu oslabení naléhavosti klimatické debaty mohly přispět.

Hmatatelný a bezprostřední strach z pandemie překryl méně viditelný strach z klimatických změn, a debatu pak možná ještě zásadněji proměnila ruská invaze na Ukrajinu. Ústředním tématem se stala energetická bezpečnost a drahota a v akutní krizi šly ohledy na emise a ekologii často stranou. Fosilní lobby samozřejmě využila situace k vyjednávání nejrůznějších úlev a výjimek a příliš důrazní zastánci zelené transformace se stále vystavují riziku nálepky zakuklených fanoušků Kremlu.

K proměně atmosféry by ale možná nakonec došlo i bez války a covidu. Klimatická agenda se totiž do jisté míry stala obětí vlastního úspěchu. Otevřené popíračství klimatických změn se už naštěstí i v Česku stalo spíše výjimkou, boj za snižování emisí se normalizoval jako běžná součást politiky a ekonomiky, a mnoho lidí tak mohlo snadno propadnout dojmu, že se klimatická krize jaksi „řeší“ a vše je na dobré cestě.

Čtěte také

Končí prezident, který si „nebyl jist“ klimatickou krizí. Co přinese ten nový?

Tento stav otevřel dveře nekonečnému bujení greenwashingu, kdy se mohou emise chrlící korporace předhánět v nicneříkajících zelených opatřeních, a obdobně na tom profituje i PR řady politiků. Podstatné je hlavně udržovat spokojenou a pasivní iluzi možnosti trvalého zeleného růstu a podrývat tak jakékoliv tlaky na skutečně radikální změnu průmyslu, ekonomiky a životního stylu. Jak ale ukazuje čerstvá zpráva IPCC, mírný pokrok v mezích zákona nás zatím před rozpáleným peklem spasit nedokázal.

Čtěte také

Cesta z krize Kima Stanleyho Robinsona – uhlíková měna, nové náboženství i terorismus

Jak znovu vybudit silnou a trvalou debatu o nutných zásadních změnách, je příslovečná otázka za milion. Drastická naléhavost uplatňovaná výše zmiňovanými hnutími časem nejspíš vede k otupění a nelze ji jako účinnou komunikační strategii využívat donekonečna. Zjevně je tak potřeba, aby klimatické hnutí neustále plynně měnilo své taktiky a dokázalo otevírat debatu v nečekaných směrech, které fosilní lobby nemůže předvídat. Jinak totiž budeme jen bezmocně sledovat, jak míra oteplování stále roste, zatímco se firmy předhánějí v líbivém sázení stromků a vlády v nekonečných hrách s výjimkami, odloženími a kompromisy.

„Klimatická agenda se stala obětí vlastního úspěchu.“ Poslechněte si názorovou rubriku Prolomit vlny.