Brno ho neinspiruje, přesto o něm píše. Básník Daniel Hradecký o nové sbírce Náměstí práce

V rozhovoru Daniel Hradecký vysvětluje, že Náměstí práce je jeho jediná (zatím rukopisná) kniha, kterou napsal na papíře – a až pak ji přepsal do počítače. Její jednotlivé části je možné nazvat kapitolami, ale autor jim říká „kázání“. Knihu se chystá vydat v malém nezávislém opavském nakladatelství Perplex, jehož šéfredaktorem je Dan Jedlička. Ten je také redaktorem knihy Náměstí práce. „Já osobně ho mám za nejlepšího redaktora poezie v republice,“ říká Hradecký a dodává: „Ono je to taky tím, že jich tolik neznám. Bude to naše třetí spolupráce a pokaždé se z textu dost pochybného vyrobil ten pravý text, ambiciózní a úspěšný.“

Celý text knihy Náměstí práce byl napsán během jediného měsíce v Brně. Přesto autor na dotaz Kateřiny Szczepanikové odpovídá, že nikdy nepřivykne „jihomoravské placatosti“ a že ho Brno neinspiruje a nudí. Proto mu také jako výtvarník věnoval jen málo kreseb. „Čtyřicet let jsem žil v severních Čechách, jednak v Krušných horách, jednak v Českém Středohoří, ty kopce – to je můj domov. Zjistil jsem, že mám ruskou chandru po svém rodném kraji. Placatosti nepřivyknu v žádném případě,“ prohlašuje básník.

O měsíci, v němž text vznikal, autor uvádí, že to bylo velice intenzivní období, které skončilo zápalem plic. „Byl jsem vyřízený, na půl cesty na onen svět. Ale nevadilo mně to, protože jsem měl napsáno,“ svěřuje se.

Záznamy bedlivého pozorovatele

Kateřina Szczepaniková konstatuje, že texty Daniela Hradeckého jsou „záznamy bedlivého pozorovatele“. Ptá se: „Pozorování lidí a světa, stejně jako své myšlenky a pocity, zachycuješ velice přesným jazykem. Souvisí pozornost k jazyku s větší citlivostí ke skutečnosti?“ – Autor se domnívá, že jeho literatura je tak úspěšná proto, že nemá bohemistické vzdělání. „Já bych nedal větný rozbor,“ tvrdí. „Jasně, že na gymnáziu nás to učili, ale tomu jsem naprosto nevěnoval pozornost. Hlavní chyba českého školství je, že ve třídě jsou holky i kluci. Takže já jsem ve škole většinou, a na gymplu zejména, sledoval holky. Absolutně jsem nevěnoval pozornost vyučování. Takže česky neumím, a právě proto je ta moje čeština jiná, zvláštní a dobrá. Nebo hodnotitelům připadá dobrá.“

Daniel Hradecký připouští, že věnuje velkou pozornost tomu, jak věty zní. „Někdy mi trvá dlouho, než na to kápnu, a pak mám obrovskou radost, že jsem na to kápnul. Ale bližší je mi to pojetí, že se z větší části jedná o diktát, že si to nevymýšlím. Ozve se hlas, který není slyšet, to je jedno, a já říkám: Aha, archanděl Gabriel je tady, výborně, vezmu si tužku a podle diktátu píšu.“

„Všichni máme smysl pro krásu,“ říká básník, „možná že tím se odlišujeme od ostatních primátů.“