Češi a Slováci spolu od počátku nedrželi jako jeden stát. Taky proto jsme byli v Mnichově tak lehce obětováni, myslí si historik Pithart

11. březen 2024

Vznik Československé republiky provázelo mnoho jednání, nejdřív v zahraničí. Zásadní roli sehráli naši krajané – hlavně ale T. G. Masaryk. „Spousta lidí narukovala do americké a kanadské armády. Bylo to víc Čechů než Slováků, kteří bojovali proti centrálním mocnostem. Taky sbírali peníze na různých akcích, se kterými pak disponoval TGM. Měli plné právo rozhodovat o budoucnosti soužití obou národů, což poprvé prohlásili v Clevelandu,“ říká historik a právník Petr Pithart.

Účinkují: historik a právník Petr Pithart
Hrají: Klára Sedláčková-Oltová, Lukáš Král, Martin Myšička, Pavel Soukup, Martin Pechlát
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Dokument tam projednaný, přijatý a podepsaný měl v budoucím Československu zajistit pro Slovensko úřední jazyk slovenštinu, samostatné soudnictví, správu a Sněm.

O tři roky později 31. května 1918 se ve Spojených státech setkaly tři emigrantské organizace – Slovenská liga, České národní sdružení a Svaz českých katolíků –, a vydaly společné prohlášení. Do historie vešlo pod názvem Pittsburská dohoda.

Čtěte také

V politickém programu bylo konstatováno společné úsilí o spojení Čechů a Slováků v budoucím státě, a to spolu s dalšími ujednáními, která se týkala budoucích česko-slovenských vztahů a uspořádání státu. Konstatoval, že definitivní slovo budou mít až po válce svobodně zvolení poslanci Národního shromáždění. Všichni signatáři včetně Masaryka tímto dokumentem přijali politický a morální závazek.

Své hrálo náboženství

Přestože byly mezi Čechy a Slováky rozdíly národnostního charakteru, odlišný byl i jejich historický vývoj, kdy Slovensko bylo svázáno s Uhry, sehrálo svou roli i náboženské vyznání.

Čtěte také

Čechy byly většinově protestantské, Slovensko jednoznačně katolické. To se ale „tak nějak přehlédlo“, protože zásadní byl počet obyvatel nové republiky.

Tři miliony Němců se rázem staly národností, dominantní postavení měl de facto uměle vytvořený národ československý.

„My jsme Slováky nezbytně potřebovali – a bylo to důležitější než slovenské předsudky, případně jejich tíhnutí k Uhrám,“ popisuje Pithart. „Celkové směřování obou národů bylo spíš směrem k sobě, ale forma sblížení zůstala nevyřešena. A z dálky se pořád ozýval ten Pittsburgh.“

Čtěte také

Slib pro Slovensko zůstával ale platný – píše o tom i historik Jan Rychlík: „Stala se jakousi ,Magnou Chartou‘ slovenského autonomismu. Protože je v ní explicitně vyjádřen požadavek autonomního postavení Slovenska, přičemž ovšem opět slovenští signatáři chápali pojem ,autonomie‘ velice široce.“ 

Kritika směrem k Masarykovi neustávala – jeho lidé oponovali, že v dohodě bylo také uvedeno, že rozhodnou až „lidé doma“.

„Ale lidu, zvláště pak slovenskému, tato příležitost nikdy dána nebyla. Od vzniku Ústavy v roce 1920 – kde o tom nebylo ani slovo – se to už neřešilo,“ vysvětluje Pithart.

Z dohody byl cár papíru

„Jednání v Saint Germain trvala dlouho, doslechlo se, že se tam o žádné autonomii pro Slováky nejedná. Takže se tam na falešný pas vypravil Andrej Hlinka, ale i tak se na jednání nedostal. Byl z toho velký skandál, protože jsme hned na začátku společné republiky zatkli a uvěznili nejznámějšího reprezentanta Slovenska. Opravdu právo porušil, ale mělo se to vyřešit jinak. A právě za ním šli v jednotě i slovenští katolíci.“

Čtěte také

Celá další desetiletí společného státu pak provázely různorodé rozmíšky či pohledy na věc, včetně otázek „kdo na koho doplácí“, případně „doplatil“, stejně tak se neustále objevovala Pittsburská dohoda, která se stala jen „cárem papíru“. Závazky v ní formulované skončily jako v dětské říkance: „Sliby se slibují, blázni se radují“.  

Na otázku pořadu, jestli se nesplněný slib při vzniku státu stal základem dalších problémů, historik a právník Petr Pithart odpovídá: „Stal, slib politika a státníka je prostě slib, který se musí dodržet. Případně říct: ,Promiňte, já jsem se mýlil‘. A k tomu tady nebyla odvaha. Dlouho se s námi počítalo jako se svorníkem, proto bylo tak velkým zklamáním, že národy a národnosti žijící uvnitř, spolu nedrží. I proto, a také proto, jsme byli tak lehce obětováni v Mnichově. My jsme neuznávali menšiny, my jsme byli národní stát.“

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Jak to bylo doopravdy.

Spustit audio

Související