Cítíte se trapně? Dnes se vám uleví. Mým tématem je i hledání rovnováhy mezi autentičností a sebekontrolou, říká tanečnice Tereza Lenerová

I když zrovna působí jako choreografka a režisérka a nikoliv jako tanečnice, ráda si roli vyzkouší na vlastní tělo. Během aktuálního zkoušení nového představení Existuje dojem bytí! s premiérou v prosinci zjistila, jaké to je, když tančíte s na tělo přivázanými kládami. Miluje ticho, které na rozdíl od hudby neodvádí pozornost od tanečního procesu, z hudby ale často čerpá energii. Ráda taky spolupracuje s dalšími tanečníky.

Čtěte také

Tanec? To je noblesní způsob komunikace, který nepotřebuje kulturní vzdělanost, říká tanečnice a choreografka Marie Kinsky

S Jitkou Čechovou nazkoušely během koronavirové pandemie choreografii nazvanou dis pla y; z původního „blbnutí“ vykřesaly tvar, ve kterém zkoumají, do jaké míry si člověk dokáže stát za svou autentičností a kdy už podléhá představám okolí. „Nakonec jsme samy podlehly tlaku, že představení uvidí lidi, a zkrotily jsme ho, je srozumitelnější,“ konstatuje. Představení provází podtitul „Jestli jste se někdy cítili trapně, dnes se vám uleví“, přičemž trapno prý Terezu Lenerovou provází celý život. Spojené je zejména s angličtinou, protože díky hokejovému angažmá jejího otce Slavomíra Lenera jako dítě žila (a tančila) několik let v Kanadě. „Dost často mívám přeřeky, třeba letušce jsem řekla světluška.“

Vzít přetvářku do hry

S podobným tématem osobního diskomfortu pracovala i v rámci svého ceněného debutu Proměnná, který v roce 2009 připravila s izraelskou tanečnicí Einat Ganz. Spřátelily se na studiích v Amsterodamu, po opětovném setkání ale shledaly, že jsou si o dost vzdálenější. „Zjistily jsme, že jsme se změnily. Začaly jsme se hádat, vyčítaly jsme si přetvářku, zkrátka byly jsme dost v konfliktu. Ale vzaly jsme to neporozumění do hry a vznikla z toho Proměnná,“ vzpomíná.

Čtěte také

Bolest je stále vnímaná jako vstupenka do VIP komunity vysokého umění, říká tanečnice Miřenka Čechová

Ve Vizitce popsala i vznik své pravděpodobně nejznámější autorské „švihadlové“ choreografie Švihla (2017), která vyšla z potřeby proskákat se k sobě samé. Ačkoliv Tereza Lenerová stále dostává nabídky na další reprízy, tuto kapitolu vnímá jako uzavřenou. Mimo jiné i z důvodu zdravotních komplikací, lékaři jí nedávno diagnostikovali revmatickou Bechtěrevovu nemoc.

Tématem rozhovoru byly i vzpomínky na studia na pražské konzervatoři Duncan Centre, amsterodamské škole The Theaterschool i na samotné taneční začátky ve folklorním souboru Valášek. „Formovalo mě to tam, dětem bych folklorní tanec doporučila, pro tělo to není takový zásah jako balet,“ míní. „Ovlivnilo mě to i genderově, v písních se navíc zpívá a tančí o konkrétních životních situacích,“ uzavřela.