Hana Slívová

Národní cenu za architekturu letos získala Štvanická lávka v Praze, která je dílem autorů Petra Teje, Marka Blanka, Jana Mourka, Aleše Hvízdala a Jana Hendrycha. 

Brno to s veřejným prostorem umí. V péči o vznik kvalitních soch a pomníků je v rámci České republiky napřed, míní místopředseda Spolku sochařů Jiří Plieštik.

Co se stane, když se pro člověka stane vyjadřovacím jazykem strom? Čemu se od stromů můžeme přiučit a lze vůbec z děl tematizující stromy složit kompaktní výstavu?

Lucie Dlabolová: Jiří Bulis uměl být netrpělivý, ale taky s ním byla legrace. Nejhezčí vzpomínky na něj mám z chalupy v Krušných horách, tam taky vzniklo hodně jeho písní.

Na festivalu 4 + 4 dny v pohybu se letos sešla řada inscenací s hlubokými tématy. Náhoda? Podle organizátorů hraje tvůrcům do karet i menší tlak na počet premiér za rok.

Pryč jsou časy, kdy manažer poslal pořadateli koncertu plakáty, ten domluvil rozhovor v místních novinách a klub se rázem zaplnil.

Moderuje podcast Doba složitá, píše romány a věnuje se slam poetry. Na architektuře se jí vždy líbilo to, že snoubí humanitní i technické obory. 

O dvacetiletém angažmá v Národním divadle mluví jako o hraní ve filharmonii, rovnováhu si ale udržuje účinkováním v komorních souborech JEDL a Verze.

„Seznamování je umělecké dílo a mohlo by být klidně uměleckou akcí v galeriích.“ Proč ji zajímá spojování lidí z okraje společnosti a proč jsme mezi sebou tolik rozhádaní?

„Nejdůležitější, co máme, jsou vztahy,“ míní Kamila Ženatá, která ve své tvorbě interpretuje koloběh přírody a lidského nevědomí. Umění vystudovala na AVU.