Co si o našich dějinách myslí v zahraničí? Pro italské komunisty byl srpen 1968 traumatem

Připomíná v ní například, že československé dějiny občas měly dokonce celosvětové dopady. Tak jako po komunistickém uchopení moci v únoru 1948.

Precizně a tvrdě provedená komunistická akce byla varováním nejen pro demokraty v Itálii, ale například taky ve Skandinávii. Přispěla taky k výraznému posílení obranné spolupráce, která nakonec v roce 1949 vyústila až ve vznik Severoatlantické aliance. Československý únor byl prostě pro západní demokracie varováním, které si vzaly k srdci.

Neodvratná cesta k totalitě

Čtěte také

Elena Ferrante hledá v eseji Dantovo žebro formu svého psaní

Hned po válce bylo zřejmé, že je jen otázkou času, kdy se v Československu prosadí komunistická diktatura. Demokratičtí politici proti tomu mohli udělat velmi málo. Byť to samozřejmě neznamená, že se nedopustili vážných chyb.

Na prvním místě to platí o představitelích politických stran, tedy sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců.

Prezident Edvard Beneš měl oproti nim na tragickém vyústění únorové krize mnohem menší podíl, než mu přičítají někteří publicisté, jak už tehdy upozorňovala italská diplomacie. Nic to ale nemění na tom, že Československo ovládla komunistická diktatura a stalo se skálopevnou součástí sovětského bloku.

Kontakty se státy na druhé straně „železné opony“, tedy i s Itálií, byly omezeny na minimum. To ale neznamená, že by zemi na Apeninském poloostrově byl vývoj v opačném bloku zcela lhostejný. Zájem se stupňoval především v době, kdy se v některé komunisty ovládané zemi objevily alespoň trochu nezávislé tendence.

Čtěte také

Mussolini v mýtu a v paměti aneb proč není nostalgický pohled na fašismus na místě

Nejvážnější zájem o dění v Československu jevili celkem pochopitelně italští komunisté. V roce 1968 se pro ně pražské jaro stalo dokonce jedním z klíčových témat a šokem pak byl vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnových dnech.

„Pro vedení strany bylo rozhodnutí Sovětského svazu a jeho spojenců traumatem. Na vojenský zásah reagovalo vyjádřením ‚tvrdého odsouzení‘. Bylo to poprvé, co italští komunisté vyjádřili otevřeně kritickou pozici vůči Moskvě. Bez pochyby šlo o rozhodující moment, který otevřel cestu stále silnějším pokusům odpoutat se od Sovětského svazu a vedl ke snahám o stále větší míru koordinace s dalšími komunistickými stranami v západní Evropě stejně tak jako s dalšími levicovými stranami. Což v následujících letech tvořilo základy eurokomunistického programu,“ píše Caccamo.

Jaký byl další postup Italské komunistické strany vůči politice Sovětského svazu? Uslyšíte v prázdninové repríze pořadu Ex libris, který v roce 2018 připravil Ondřej Houska.