Fotograf Jadran Šetlík: Každého hned neskenuju a nezkoumám, občas si ale představuju

Jadran Šetlík se narodil v Terstu, maminka byla Slovinka, tatínek český novinář. Od 5 do 13 let žili v Praze, pak se znovu vrátili do Itálie. V římských uličkách nejen poprvé zmáčkl spoušť svého fotoaparátu, ale náhodou také potkal svou první hvězdu – Claudii Cardinal. Jak se píše v jednom novinovém titulku: „Stal se v 15 nejmladším římským paparazzim.“

Jakou mají fotografové portrétů profesní deformaci? Potkáte se s člověkem a hned vidíte, jak byste ho chtěl vidět při tom portrétování?

No, upřímně řečeno, tak trochu ano. Není to tak, že bych každého hned skenoval a zkoumal, ale je pravda, že lidi, které třeba poznám a mám pak možnost je blíže poznat, tak si je tak trochu představuji, jak by mohli vypadat a působit před aparátem, jaké by mohlo být to konečné dílo.

Oči jsou pro mě absolutní prioritou.

Říkáte, že oči nelžou a nelze je změnit. Díváte se jako první tedy do očí?

Určitě, nejen se dívám, ale při vlastním portrétování i ostřím na oči, protože používám speciální portrétní objektivy, které mají malou hloubku ostrosti, to znamená, že ten jeden bod je opravdu ostrý a zbytek může být difokován. Ty oči jsou pro mě absolutní prioritou.

Máte foťák pořád při ruce?

Ne, mám kvalitní mobil, kterým zachycuji momentky, jak to mají dnes všichni. Pravda je, že to, co dělám v ateliéru, je klasický analog. To znamená na film, ručně zvětšované fotografie, jak jsme byli zvyklí tzv. v koupelně. Teď už laboratoř vypadá trochu jinak, než je to klasické zvětšování. Kinofilm je příjemný, je rychlý, je tam 36 políček, takže člověk má jaksi čas a příležitost si s tím člověkem pohrát a vycvakat na něj jeden film a ulovit tam správný moment toho správného výrazu.

Alena Zárybnická a fotograf Jadran Šetlík|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Jak byste popsal svůj fotografický rukopis? Mají fotografové rukopis?

Myslím, že každý fotograf by měl být podle svého rukopisu rozpoznatelný. Každý dobrý fotograf se nějakým způsobem identifikuje, jako je rozpoznatelný Honza Saudek, jak jsou mnozí jiní rozpoznatelní. Moje portréty jsou možná rozpoznatelné určitou jednoduchostí, používám zásadně jenom jeden zdroj světla, protože tvrdím, že Slunce je také jenom jedno. Co používám ve většině portrétů, je tmavé teplé pozadí, je to takový trošičku Rembrandtovský styl, který je pochopitelně dán tím, že z toho tmavého pozadí ta tvář vystupuje a je akcentována, není rušena mnoha dalšími prvky. To je to, čím bych charakterizoval moje fotografické portréty, potažmo potom obrazy, kdy to mojí technologií přenáším na malířské plátno a v té konečné podobě to divákovi evokuje víc pocit obrazu než fotografie, byť je to klasická fotografie.

Poslední otázka od umělé inteligence: Jadrane, mohl byste vybrat jeden snímek, který pro vás nejlépe vystihuje vás jako fotografa. Jaký by to byl a proč?

Já bych tu odpověď možná postavil malinko jinak, protože těch snímků je celá řada. Spíše bych řekl, kdo zanechal ve mně tu sílu. Přestože jsem portrétoval celou řadu i světových osobností, tak takovým nosným pilířem mé galerie je portrét Tomáše Bati. Dneska jsem ale třeba strávil úžasnou snídani s mojí dlouholetou kamarádkou paní architektkou Evou Jiřičnou, která má také nádherný portrét ode mě.

Proč podle Jadrana Šetlíka musí být dobrý portrétní fotograf i dobrým psychologem? Jak si „připravuje“ lidi, které fotí? Jaký byl při focení Václav Havel? Jak dlouho mu trvá výběr a konečné zpracování fotografie?