Nečekala jsem, že se na Lízu Simpsonovou strhne taková pozornost, říká dabérka Ivana Korolová

Narodila se 17. září v roce 1988 v Pardubicích. Vystudovala hudebně dramatický obor Pražské konzervatoře. Hrála například ve filmu Ať žijí rytíři!, Dvanáct měsíčků nebo Modelky s.r.o.. Pracovala a pracuje v seriálech, moderovala Planetu Yó. Objevila se v Četnících z Luhačovic a dalších. V divadle se věnuje činohře i muzikálům. Vystupovala v Semaforu, hraje v Divadle Lucie Bílé, v Hudebním divadle Karlín či v Kalichu. Jako zpěvačka má na kontě několik singlů a už zmiňované album Kruhy z roku 2019.

Já jsem poslouchala i vaši muziku, když jsem se připravovala. Píšete srdcem?

Píšu srdcem, ale musím přiznat, že nepíšu všechny písničky jenom já, že některé písničky jsem dávala dohromady se svojí nejlepší kamarádkou, spolupracuji takto vlastně se dvěma kamarádkami. Kruhy jsem psala s Marikou Šoposkou, což je moje kolegyně z divadla a zároveň moje svědkyně ze svatby, máme toho spolu hodně za sebou. Máme na dost věcí podobný názor.

Vy jste propůjčila svůj hlas Líze Simpsonové. Jak přišla ta nabídka?

To byl takový danajský dar. Znala jsem se už třeba 10 let se Zdeňkem Štěpánem, což je režisér dabingu Simpsonových, a ten mě zná ve všech možných polohách, protože si mě obsazoval do různých věcí. Když Helenka Štáchová začala mít problémy, tak si mě nějak vyzkoušel a říkal: „Jak bys dělala Lízu? Zkus to. Jenom tak něco řekni.“ Tak jsem něco řekla, on říkal, že by to šlo a že mi když tak zavolá.

Bohužel to dopadlo, jak to dopadlo, já jsem tam pak musela jet to dabovat. Měla jsem takovou přípravu, že jsem poslouchala ještě cestou v autě staré díly s Helenou, abych to nasála a abych tam trošku nějakým způsobem udržela něco z ní. Nečekala jsem, že se na to strhne taková pozornost. Byla jsem si vědomá, že Simpsonovi jsou fenomén, ale netušila jsem, že to bude tak hrozné. Ten den, co jsem jela do studia, už mi volalo několik novinářů. Bylo to náročné. Pak jsem se slyšela v televizi a přišlo mi to hrozné, tak jsem furt balancovala.

Kterou z dabérských úloh máte nejraději? Je to dokument, film, seriál, kde se ta postava nějak vyvíjí?

To miluju, když mě potká nějaký projekt, kde jsem s tou postavou od začátku do konce, má to nějaký přesah, já si z toho něco odnesu. To si tím hlasem zahrajete něco, co si v reálu nikdy nezahraju, takže to je super. Vždycky se do toho ponořím, už jsem několikrát brečela v dabingovém studiu.

Ivana Korolová|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Jak se liší příprava na koncert a jak se dá srovnat s přípravou na divadelní nebo filmovou roli?

Liší se to asi nejvíce v tom, že když jsem jako ten frontman, tak jsou to takové nervy, že to člověk musí utáhnout celé sám a celé si to sám promyslet a vymyslet. Na podiu je to jiné, když je člověk s divadlem za nějakou postavu a nejde to úplně na jeho triko, když se to nepovede. Ale ten koncert je hodně o mně, protože kluci (kapela) jezdí pod mým jménem.

Poslední otázka od umělé inteligence: Paní Korolová, divadlo je umění, které je určeno pro živé publikum, v posledních letech se čím dál tím víc divadelních představení hraje i v online podobě. Jaký je váš názor na tuto skutečnost?

Díky za to, že snad skončil covid a můžeme zase hrát pro lidi. Byla to fajn alternativa a díky, že to tímto způsobem šlo. My jsme takto odehráli asi dva nebo tři koncerty. Není to ono, nechtěla bych, aby to tímto způsobem skončilo. To, co dělá divadlo divadlem, je, že tam máte lidi, slyšíte a vidíte reakce. Nechtěla bych skončit na onlinu.

Kdy byl úsměv publika, potlesk publika pro vás nejdojemnější?

Jeden z nejdojemnějších byl na muzikálu Tarzan, kdy jsem se loučila v 5. měsíci těhotenství, všichni mi tleskali, že jako odcházím. Druhý nejdojemnější bylo první představení po covidu, když tam přišli lidi, byť měli všichni ty roušky, tak tam byli, tleskali a prožívali to s námi. To jsme byli vděční, že se to zase vrací zpátky. To si také dodnes pamatuji.

V čem je kouzlo dokonalého dabingu? Ze kterého svého klipu má Ivana Korolová největší radost? Na čem pracuje?