František Lederer – muž, který toho věděl příliš mnoho
Psal proti nacismu v Praze i v exilu v Londýně a podílel se na jeho odsouzení v Norimberku. Zemřel za záhadných okolností nedlouho poté, co se moci v Československu chopili komunisté: František Lederer, jedna z významných novinářských osobností první republiky.
Cesta do pražských novin
Narodil se 19. května 1893 v Lokti nad Ohří do židovské, německy mluvící rodiny. Jeho otec Mořic Lederer pracoval v pojišťovně.
Studoval na gymnáziích v Děčíně a v Praze a právě k době jeho středoškolských studií se váže léta v rodině předávaný příběh, že v době gymnaziálních studií doučoval jednoho ze svých spolužáků, který do Lokte zajížděl – Karla Hermanna Franka.
V říjnu 1918 se zapsal ke studiu na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale po třech semestrech přešel na filozofii, kde nakonec získal doktorát. Kromě rodné němčiny si osvojil také češtinu a velmi dobře ovládal i francouzštinu, italštinu a angličtinu.
Už od roku 1924 přispíval do pražských německy psaných novin Prager Tagblatt a od ledna 1925 se stal jejich stálým redaktorem kulturní rubriky, kterou tehdy vedl Max Brod.
V roce 1927 se Lederer oženil, jeho manželkou se stala Galina Barakovská, dcera ruských porevolučních emigrantů. V říjnu 1927 se manželům narodila dcera Alice.
Už v té době nejspíš Lederer udržoval styky s rodinou tehdejšího prezidenta, protože za kmotru byla čerstvě narozenému dítěti Alice Masaryková, dcera Tomáše Garrigua Masaryka.
Novinář, kterého si všiml Masaryk
Z Lederera se stal respektovaný novinář a divadelní kritik. Pro Prager Tagblatt napsal stovky článků – kurzívy, reportáže, fejetony, úvahy.
Snažil se propojit „paralelní“ světy české, německé a židovské kultury v Praze, do němčiny přeložil povídky Karla Čapka a překládal i práce jiných českých spisovatelů.
Jeho recenze divadelních představení byly tak zasvěcené, že jej redakce novin začala vysílat i do divadel v Berlíně, Vídni nebo Římě, aby přivezl čerstvé referáty o nových představeních.
A fungovalo to i opačně: Lederer se stal pražským kulturním dopisovatelem prestižních švýcarských novin Neue Zürcher Zeitung.
Při Ledererově ukotvení v německém jazyce a německé kultuře nepřekvapí, že při sčítání obyvatelstva v roce 1930 se přihlásil k německé národnosti.
Talentovaný novinář obdržel v roce 1933 za reportáž o nouzových koloniích z období hospodářské krize, do kterých se stěhovali nezaměstnaní, Masarykovu cenu.
Za jiný článek dostal Cenu Tomáše Bati – v tomto případě cestu kolem světa. Podle další legendy, předávané v rodině, se ale cestou na letiště opozdil a letadlo odstartovalo bez něj. Během letu se zřítilo a všichni zahynuli…
Osudný Mnichov
Rok 1933 byl i rokem nástupu nacistů k moci v sousedním Německu. Z redakce novin Prager Tagblatt se stalo místo setkávání antifašistických spisovatelů a publicistů, prchajících z Německa před Hitlerem.
Lederer se seznámil s Thomasem a Heinrichem Mannovými, s Arnoldem Zweigem, Stefanem Hyemem a řadou dalších spisovatelů.
Pomáhal se zakládáním organizací na podporu uprchlíků a přes útoky henleinovců psal otevřeně proti nacistické hrozbě.
Krátce po Mnichovu, 11. října 1938, spáchal sebevraždu šéfredaktor Prager Tagblatt Rudi Thomas. Podle výpovědí členů rodiny měl být novým šéfredaktorem jmenován právě František Lederer, písemné doklady o takovém kroku se ale nedochovaly – v tiráži Prager Tagblatt byl po celý podzim uváděn jako odpovědný redaktor Harry Klepetař.
Německé prameny označují Lederera za editora listu. „Doba byla vypjatá, je možné, že noviny na tuto skutečnost neupozorňovaly,“ vysvětluje historik Eduard Burget.
Lederer neměl nejmenší pochybnosti, co mu hrozí – a tak počátkem roku 1939 podal pro svoji rodinu žádost o americké vízum. Až 6. března 1939 mu konzulát USA zaslal potvrzení, že byl zapsán do seznamu žadatelů.
15. březen ale udělal čáru přes nejeden rozpočet: Už 16. března museli odejít všichni Židé z Prager Tagblatt a 3. dubna 1939 noviny zanikly. Následně 19. dubna 1939 byl Lederer zatčen gestapem v sanatoriu na Dobříši a zabavena byla i celá jeho knihovna.
Kudy ven z protektorátu
Šest týdnů byl Lederer vězněn a podle všeho i brutálně vyslýchán na Pankráci, nakonec byl ale propuštěn s nařízením hlásit se každý druhý den gestapu.
„Nějaký slušnější gestapák mu naznačil, že neuteče-li za hranice, hrozí mu koncentrační tábor,“ říká Ledererova vnučka Bára Lukešová.
Lederer využil toho, že koncem března 1939 si požádal o vystěhovalecký pas do Tangeru, který měl nyní k dispozici. Za pomoci Červeného kříže se mu pak podařilo přes Švýcarsko dostat v srpnu do Anglie, manželka s dcerou ale zůstaly v protektorátu.
Ve Velké Británii se připojil ke skupině německých uprchlíků, čímž ale získal nejisté postavení: Pro britské úřady šlo o Němce, příslušníky nepřátelského národa. Byli proto internováni na anglickém venkově a teprve po rozhodnutí zvláštního soudu se mohli ucházet o práci.
František Lederer se opakovaně pokoušel vstoupit do československé armády, ale kvůli zdravotnímu stavu (silné astma) byl několikrát odmítnut, naposledy v únoru 1944.
Znovu v německých novinách
V protektorátu musela mezitím jeho dcera opustit kvůli židovskému původu otce gymnázium.
Matka ve strachu, aby dítě nebylo prohlášeno za židovské a vyhnulo se transportu do koncentračního tábora, označila Alici za nemanželskou. Jako otce uvedla už zemřelého Gruzínce, což potvrdili i přizvaní svědci.
I tak musela dcera podstoupit ponižující rasové zkoušky, které měly prokázat její arijský původ.
František Lederer se zatím v Británii stal v květnu 1941 redaktorem německých novin Die Zeitung, vydávaných britským ministerstvem informací.
Šlo o protinacistickou propagandu, určenou především k rozkladu morálky německých vojáků a také k pravdivému informování Němců o postojích Spojenců a o vývoji na frontách.
Přestože tedy Lederer sloužil „britské“ věci, byl ve spojení s informační službou československého ministerstva zahraničních věcí, využíval také dlouhodobé známosti s Janem Masarykem a Petrem Zenklem a v německy psaných novinách trvale upozorňoval na československou problematiku.
Jako první psal pro německé čtenáře o vypálení Lidic.
Práce pro Američany
Byl to právě Zenkl, který po návratu do Československa v květnu 1945 jako první vzkázal manželce Františeka Lederera, že její manžel žije, téměř současně byla informace potvrzena spojeneckým rozhlasem.
Lederer od června 1945 pracoval ve službách amerického ministerstva války a byl tiskovým důstojníkem v rozhlasové stanici Radio Luxemburg, která se po konci války starala o svobodné informování posluchačů v Evropě.
Zároveň měl Lederer na starosti předávání informací německy psaným novinám v americké okupační zóně Německa.
Na počátku podzimu 1945 se Ledererově dceři podařilo navštívit otce v Lucembursku, dopisy totiž v rozvrácené Evropě chodily špatně nebo se ztrácely.
Američané využili Ledererových skvělých jazykových znalostí a výborné orientace v německém prostředí a v březnu 1946 jej povolali k přípravě podkladů pro Norimberský proces.
Pracoval v úřadě pro stíhání válečných zločinců při hlavním stanu americké armády v Berlíně pod vedením generála Tellforda Tailora.
Analyzoval doklady z ukořistěných nacistických archivů, pročítal stovky písemností o nacistických zločinech a připravoval je pro amerického žalobce při Norimberském procesu. Pomáhal také s vyhledáváním důkazů.
Týden před „únorem“
Až v roce 1946 se Ledererovi podařilo přijet do Československa, kde se definitivně potvrdily zprávy o tom, že ve válce zahynuli všichni jeho příbuzní – otec, sestry, bratři i synovci skončili v plynových komorách.
Po návratu do Berlína pokračoval v práci pro norimberský tribunál. Situace v Německu nebyla jednoduchá, některé písemnosti získával Lederer obtížně, zejména mezi bývalými nacisty přetrvávala neochota ke spolupráci.
V dopisech domů se svěřoval, že se mu na poslední chvíli podařilo zachránit několik beden důležitých písemností, které se kdosi pokoušel zlikvidovat.
Američané byli s Ledererovou prací spokojeni (dodnes se dochovala jeho hodnocení: vzdělaný, bezúhonný, pečlivý, rychlý, pilný, svědomitý, oblíbený, vysoce charakterní), přesto sám Lederer opakovaně žádal o možnost návratu do Československa.
Obrátil se s prosbou o pomoc na Jana Masaryka, žádost o uznání československého občanství byla ale dlouho nevyřízena.
Průtahy měl podle rodinného vyprávění působit komunistický ministr Václav Kopecký, který si nepřál v Československu západní novináře.
V lednu 1948 přijel do Československa na krátkou návštěvu u příležitosti svatby jeho dcery s filmovým architektem Rudolfem Lukešem – a 19. února 1948, týden před převzetím moci komunisty, získal Lederer osvědčení o zachování československého státního občanství.
Záhadná smrt v Berlíně
Po únoru 1948 bylo ale veškeré spojení s rodinou opět přerušeno a Ledererovy vyhlídky na návrat a svobodné psaní v Československu poklesly.
Dávný přítel Max Brod mu nabídl místo v novinách v Tel Avivu, sám Lederer uvažoval o odchodu do Anglie, USA, Švýcarska nebo Palestiny.
V březnu 1948 byl zaměstnán v Dokumentačním centru americké okupační armády v Norimberku a v červnu 1948 přijal místo v Mezinárodní organizaci pro uprchlíky v Bad Kissingenu s nástupem 15. července.
Ráno 21. června 1948 byl ale nalezen v bezvědomí ve svém bytě v americkém sektoru Berlína. Zemřel po převozu do nemocnice, jako příčina byla stanovena otrava požitím nadměrné dávky uspávacích prášků.
Jeho známí sebevraždu odmítli: Spisovatel Bruno Heilig tvrdil, že s Ledererm mluvil v předvečer jeho smrti a Lederer hovořil o plánech do budoucna. I Max Brod měl dopisy s Ledererovými plány.
Také manželka a dcera byly přesvědčeny, že František Lederer se nepředávkoval léky na spaní dobrovolně, jeho osobní sluha i šofér byli bývalí nacisté a rodina je přesvědčena, že aktivní pomocník norimberského tribunálu a dlouhodobý odpůrce nacismu František Lederer, který toho věděl opravdu hodně, jim vadil.
Zůstává možnost nechtěného předávkování, případně skutečné sebevraždy, protože podle jiné verze nebyl už Lederer schopen unést dlouhé odloučení od rodiny, navíc když po únoru 1948 se šance na návrat do Československa rovnaly nule.
O Františku Ledererovi se od jeho smrti v Československu prakticky mlčelo. Až 28. října 1991 mu Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za zásluhy o demokracii a lidská práva in memoriam, později také vyšlo několik článků o jeho pohnutém životě.
V pořadu Portréty ho přiblížuje historik Eduard Burget. Poslouchejte kdykoli nahoře v článku nebo v audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
