Herec Marek Adamczyk: S pár fígly nevystačíte

Jste vnukem dramaturga, překladatele a jedné z vůdčích osobností Divadla za branou Karla Krause. Co ve vás z hovorů s dědou ulpělo?

Když jsem byl na DAMU, s dědou jsme hodně o divadle mluvili, ale Divadlo za branou nikdy nebylo hlavním tématem. I proto, že mi přišlo, že on nijak netouží vzpomínat, jaké to tam tehdy bylo. Poté co skončilo původní Divadlo za branou i Divadlo za branou II, tuhle kapitolu uzavřel a pokračoval dál v tom, co dělal a co miloval. Děda se přes to přenesl a to se mi na něm líbilo. Pořád se sice k divadlu vztahoval, ale neohlížel se zpátky. Myslím, že mě to hodně inspirovalo v tom, že člověk nemá lpět na věcech, které jsou minulost, a spíš se zabývat tím, co je podstatné v daný okamžik.

Váš děda byl velká osobnost, člověk široce vzdělaný, s nekompromisními postoji. Jak vás v tomhle směru ovlivnil?

To, co v člověku zůstane nejdéle a nejhlouběji, jsou hlavně pocity a emoce. Líbilo se mi, že se v něm snoubila otevřenost vůči světu s určitým konzervativním přístupem k hodnotám. Někteří lidi, když zestárnou, se buď uzavřou a současností se nezabývají, nebo hodnoty, které jim dávaly smysl v minulosti, upozadí, a začnou třeba zahradničit, už je ten svět nezajímá. Ale děda byl pro mě takový ideální průsečík toho, že se věcmi pořád zevrubně a hluboce zabýval, a přitom nezanevřel na současnost. Snažil se najít způsob, jakým to svoje obrovské penzum znalostí a zkušeností promítnout do současného světa tak, aby pořád dávaly smysl.

Ke studiu na DAMU vás přivedlo rodinné zázemí?

Samozřejmě. Rodinná konstelace na mě měla výrazný vliv. Už jen to, že moji rodiče se seznámili v Divadelním ústavu, kde pracovali… Oba měli k divadlu velmi blízko. Zatímco máma pocházela z divadelní rodiny, táta to takhle neměl a do divadla se zamiloval sám o sobě, byla to taková čirá láska. Tím pádem se divadlo v našem rodinném prostoru neustále vznášelo. Odmala jsem chodil do dramatického kroužku ve Studiu Labyrint, ale nesnil jsem o tom, že budu hercem. Naopak jsem si myslel, že to zůstane v rovině koníčku. Ke konci gymnázia jsem se pak rozhlížel, kam jít, a napadlo mě, že bych to zkusil na DAMU. A když se tam nedostanu, půjdu si jinou cestou…  Jenže ono to vyšlo hned napoprvé, já do toho začal pronikat a postupně jsem se v herectví čím dál víc nacházel.

„Rodinná konstelace na mě měla výrazný vliv. Už jen to, že moji rodiče se seznámili v Divadelním ústavu, kde pracovali…“ říká Marek Adamczyk |foto:Martin Pekárek

Kdo byli na DAMU vaši hlavní učitelé?

Pan Mrkvička, pan Šťastný a paní Hlaváčová.

To je tedy náhoda! Zrovna se ve Vinohradském divadle blíží premiéra Nestroyovy frašky Provaz o jednom konci, navíc v úpravě vašeho dědečka, kde Jan Šťastný hraje hlavní postavu Lipse a vy provaznického mistra Šebastiána Fadena. Tohle bylo legendární představení Divadla za branou. Jak k němu přistoupil režisér Radovan Lipus?

Nechte se překvapit, premiéra je už 4. března. Radovan Lipus rozhodně nechtěl dělat remake toho představení, myslím, že od Krejčova originálu se to bude hodně odlišovat.

To zas bude nesouhlasných reakcí pamětníků!

No! Tomu se nevyhneme. Pro mě je největší pamětnice moje maminka, která to představení viděla nespočetněkrát. Byla to totiž jedna z mála inscenací, které jí děda dovoloval navštěvovat. Ty ostatní byly pro dítě nevhodný.

Čtěte také

Vrcholový sport je vlastně taky showbyznys, říká herec Marek Adamczyk

Vloni na podzim jste na Vinohradech obnovili inscenaci hry Harold a Maude, což je velká příležitost nejen pro zralou herečku, ale i pro mladého herce. Vy jste měl dvě partnerky – Hanu Maciuchovou a nyní Zuzanu Kronerovou. Jak blízká je vám postava Harolda?

Na Vinohradech to byla moje první velká role. Sedla mi, bavila mě, Haroldovu outsiderovství, jeho introvertnosti jsem rozuměl. To, že jsem se mohl potkat s paní Maciuchovou a nyní s paní Kronerovou, je velmi obohacující. Obě jsou diametrálně rozdílné a jejich přítomnost na jevišti je úplně jiná. A skvělá v obou případech.

Musel jste své pojetí role přizpůsobit paní Kronerové?

Charakter toho kluka se vlastně nemění, zůstává stejný. Ale tím, že má vedle sebe jinou personu, na věci reaguje trochu jinak a nepatrně se ten vztah posouvá jiným směrem. Když jsme s paní Kronerovou začali zkoušet, osmdesát procent věcí zůstalo stejných, ale to, že se změní energie partnera, znamená, že vy začnete reagovat trochu jinak. To je přirozené. Mě bavilo, že už jsem měl tu roli zažitou – uměl jsem text, o postavě jsem věděl první poslední – a mohl jsem si užívat novou partnerku a poměrně svobodně s ní koexistovat.

Vedle divadla máte hodně příležitostí v divadle a v televizi. A jsou to role různorodé – od Dabing Street přes Kukačky a Specialisty po prince ve vánoční pohádce…

To mě právě těší, že si mě lidi pamatujou z různých věcí – někdo je na Dabing Street, někdo na Kukačky, jiný na Specialisty. Když jsem uvažoval o tom, jak bych se chtěl profilovat, nikdy jsem nechtěl nastoupit do nějakého nekonečného seriálu a zaškatulkovat se v jedné postavě. Vždycky jsem doufal, že se mi povede mít nějaký širší záběr, a snad se to daří. Mám z toho velkou radost.

Marek Adamczyk: „Kořeny českého divadla jsou úplně jiné než ty v Anglii. U nás vzniklo divadlo jako intelektuální konstrukt, jako snaha vytvořit vlastní kulturu, v anglosaském světě byly kořeny v showbyznysu. To, co dělal Shakespeare, byl opravdu byznys se zábavou.“ |foto:Martin Pekárek

V lednu vyšel v Týdeníku Rozhlas rozhovor s vaší hereckou partnerkou v Kukačkách Martou Dancingerovou, která v něm prozradila, že seriál bude mít pokračování. Jak se na to díváte?

To měla pravdu. Začne se natáčet v létě a těším se na to. Ta první série měla výraznou linku, všichni jsme čekali, jak se to s klukama vyvine, dozvěděli jsme se příčinu toho problému, teď jsem zvědavej, kam se to posune dál. Zároveň to beru jako příležitost prohloubit charaktery a vztahy a nastínit je z jiného světla. Myslím si, že i pro nás herce je to příležitost jít dál.

Během studia na DAMU jste si odskočil v rámci Erasmu do Londýna. Dozvěděl jste se tam o divadle něco zásadně jiného než tady v Praze?

Ano, a vyplývá to z toho, že kořeny českého divadla jsou úplně jiné než ty v Anglii. U nás vzniklo divadlo jako intelektuální konstrukt, jako snaha vytvořit vlastní kulturu, v anglosaském světě byly kořeny v showbyznysu. To, co dělal Shakespeare, byl opravdu byznys se zábavou. A od toho se to odvíjí. Je tam tradice jak vrcholně uměleckých inscenací, tak kvalitního komerčního divadla, jehož cílem je, aby na něj chodili lidi. Mám pocit, že u nás se to staví na rozdílu – buď děláme umění, nebo děláme kšeft. Ale v Londýně jsem pochopil, že se to dá skloubit.

Mluvili jsme o vašem dědečkovi Karlu Krausovi, ovšem ani vaše druhá rodinná linie není nezajímavá. Jak jste přišel ke svému polskému jménu?

Přes polského dědečka. Moje česká babička totiž byla ročník 1922, darovaný Hitlerovi pro totální nasazení v Německu, a tam se potkala s mým dědečkem, Polákem, což tehdy nebylo úplně ideální. Když válka končila a babičku přesouvali do Čech, zjistila, že je těhotná. Takže dědeček utíkal z Německa za ní. Když se sešli, dohodli se, že budou žít v Čechách, ale budou mít polské občanství.

Kde žili?

V Mostě.

Kryštof Hádek, Marek Adamczyk a režisér Tomáš Hoden (uprostřed) během natáčení filmu Poslední závod|foto:Nikolas Tusl, Bontonfilm, 2media

Vaše rodinná historie mi přijde až symbolická vzhledem k vaší roli ve filmu Poslední závod o osudném běhu Hanče a Vrbaty. Hrajete Němce Emericha Ratha, který byl vlastně takovým ztracencem v historii. Sportovec, který se pokusil zachránit Hanče, se později nehodil ani Němcům, ani Čechům. Jak na vás osudy tohoto člověka působí?

Myslím, že kdo se setká s Rathovým příběhem, je překvapen, jak významnou roli v té události tenhle člověk hraje. Každý, s kým jsem o tomhle filmu mluvil, se podivoval nad tím, že tohle jméno nikdy neslyšel. To je jeden z dobrých důvodů, proč měl tenhle film vzniknout, protože tak zajímavého člověka, jako byl Emerich Rath, by bylo škoda nepřipomenout a nevynést na světlo světa. Z historie ho nejdřív vymazali nacisti, protože se jim nehodil jako Němec, který závodil ve sportu s Čechy, potom komunisti, kterým se nehodil do jejich černobíle viděného světa. Emerich Rath nikdy nikam nezapadal, protože to byl solitér, unikátní osobnost.

Natáčení filmu probíhalo v drsných horských podmínkách. Musel jste předtím hodně trénovat?

Museli jsme se připravit. Jednak obecně – kdy jsem využíval hlavně kontaktů s vrcholovou sportovní komunitou (smích) –, jednak jsme se učili zacházet s historickými lyžemi, abychom měli ponětí, jak na nich jezdit.

To bylo asi hodně těžké?

Vlastně tolik ne, na běžkách jsem uměl. Historický lyže jsou těžký, hůř ovladatelný, ale naučit se techniku, když už ji má člověk zažitou z běžek, nebylo tak náročný. Nejhorší bylo se na nich pohybovat z kopce a ještě zatáčet. Na tom jsme si docela vylámali zuby. Když jsme se pak ale potkali s lidmi, kteří se historickému lyžování věnujou a na těch lyžích fakt uměj, viděli jsme, že to jde, když člověk ví, jak na to.

Prý jste se i otužovali?

Taky jsme se tím trochu zabývali, abychom si zvykli na tu zimu. A myslím, že to docela pomohlo. Ne že by člověku byla menší zima, ale zvykne si na to, že se dá snést.

Eva Samková a Marek Adamczyk|foto:Tomáš Černý

Jaké jste dostal konkrétní rady od výše zmíněné sportovní komunity, s jejímž zástupcem žijete?

Máte jistě na mysli Evu Samkovou. Já hlavně využíval její trenéry. Že bych od ní dostával nějaké konkrétní rady, to ani tolik ne, přece jen historické lyže jsou dál od její specializace.

Tak obráceně. Jak jí pomáháte vy, když kvůli polámaným kotníkům nemohla odletět na olympiádu?

Naštěstí je to ve fázi, kdy se už Evička může pohybovat po svých. Postupovala od vozíku přes chodítko až k berlím. Úraz se stal těsně před Vánocemi, staral jsem se, jak to šlo. Naučil jsem se trochu vařit a snažil jsem se zastat co nejvíc věcí.

Celý rozhovor s Markem Adamczykem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.