„Hmota z délky ohybu“, výstava Vladimíra Houdka, loňského laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého

Výstava je instalována odděleně od výstavy letošních finalistů Cen Jindřicha Chalupeckého a jejím cílem je ukázat, jak se vyvíjejí a kam směřují práce posledního laureáta, který měl rok na její přípravu, v konfrontaci s těmi, kteří na cenu teprve aspirují. S Vladimírem Houdkem rozhovor vedl Karel Oujezdský.

Co podstatného se ve vašem životě a tvorbě za bezmála rok od udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého změnilo?

Přibyla práce, to musím říct úvodem. V tvorbě pořád zkoumám kruh. Snažím se dojít do bodu konce, abych našel začátek. Kruh je pro mě motivem neustále se vracejícím a důležitým v prozkoumání námětu – jak vůbec dlouho s ním lze pracovat. Někteří umělci mají za život jedno téma, někteří víc, ale vždy to souvisí s vaší mentalitou a tím, jak nazíráte na umění jako celek, jak reflektuje dnešní dobu.

Čím vás kruh tak fascinuje? Co v jeho formě hledáte? Je to jeden z nejstarších námětů už prehistorického umění…

Ano, je to tak. Myslím si, že to mám geneticky dané, podvědomě. Nedokážu to ještě plně dešifrovat, dekódovat. Vím ale, že síla kruhu je pro mě natolik důležitá, že se k němu pořád vracím. Úplnou definici toho, proč to dělám, jsem ještě nenašel. A myslím si, že kdybych ji našel, nebude to konečná věc, protože i za tím může něco být.

Co můžete říct ke své monochromatičnosti, k valérům, odstínům šedé, ve které jsou provedeny vaše obrazy?

Poslední obrazy jsou i v nuancích hnědé, která narušuje černou. I takovou malou drobností začíná nové čtení samotného obrazu. Chtěl bych ještě dodat, že obrazy jsou teď v expanzi a kontrakci, roztahují se a stahují. Je to tím, že jejich okraje jsou plné barvy, obraz nekončí, jeho hrana je skrytá za hmotou barvy.

Kruh také dostává své vnitřní členění, strukturu, objevují se v něm ještě další kruhy.

To je právě narušení kruhu, kterým se snažím o to, aby obraz nebyl jen kruhem, ale celistvým obrazem. Chci tím říct, že narušení kruhu různými geometrickými útvary jsou momenty popření kruhu. Přitom kruh je kruhem. Vím, že to zní trošku složitě, ale je to propletené i paradoxem a absurditou, kterou mě pořád inspiruje dadaismus.

Jak ve vás obraz vzniká? Máte už předem daný koncept, nákres, studii, ze které vycházíte? Nebo se každý další obraz rodí z těch předchozích?

Je to navazování na předešlé obrazy. Skici nedělám, měl jsem vždycky pocit, že už na skice jsem všechno vyřešil a těžko by se mi problém řešil na obraze. Opravdu pokaždé začínám z ničeho, samotný akt malby je dost přítomný, fyzičnost, tělesnost – to jsou pro mě motory, proč začít obraz znovu malovat.

Ve kterém okamžiku končíte? Poznáte ten moment?

To je to nejtěžší, co může být. Jak obrazy neustále přemalovávám, což je dobře vidět na této výstavě, člověk zjistí, že konec vlastně není koncem, ale pořád začátkem.

Co bude příště? Čtverec?

To nevím. Říkal jsem, že se snažím jít na dřeň toho kruhu, dokud to jde, dokud námět sám můžu unést – já i divák. Myslím si, že kruh budu ještě chvilku dělat.