Jan Fingerland: Írán proti Izraeli, nejpodivnější ze všech nepřátelství

Kde vlastně hledat kořeny dnešního nepřátelství? Židé v Persii žili více než 2500 let a příležitostně byli předmětem antisemitského útlaku. Z jiného hlediska platí, že Persie hraje v židovském pohledu na dějiny převážně pozitivní roli. Možná nic z toho nevysvětlí to, co se odehrává v posledním necelém století.

Čtěte také

Jan Fingerland: První bitva íránsko-izraelské války

Až do roku 1948 Izrael jako faktor blízkovýchodní politiky ani neexistoval. Po jeho vzniku ho sice Írán, podobně jako mnohé jiné převážně muslimské státy, neuznal, ale od 50. let začaly obě země úzce spolupracovat z pragmatických důvodů.

Země na okraji

Izraelci byli obklopeni nepřátelským arabským sunnitským světem. V podobném postavení byl Írán, obě vlády tedy čím dál otevřeněji kooperovaly, podobně jako Izrael spolupracoval s nearabským Tureckem nebo křesťanskou Etiopií.

Ve formálně muslimských zemích jako Írán a Turecko navíc vládly sekulární modernizační režimy, jejichž největším nepřítelem byli vlastní islamisté. To se projevilo i v Íránu.

V roce 1979 se odehrály tři události, které mobilizovaly radikální islamisty: Sovětský svaz vstoupil do Afghánistánu, Egypťané podepsali mírovou dohodu s Izraelci a v Íránu revoluce sesadila šáha, kterého nahradil ajatolláh Chomejní.

Čtěte také

Atomová hrozba a ztracené přátelství. Vše o nenávisti mezi Íránem a Izraelem

Ten s sebou přinesl zcela novou ideologii, která se opírala o přesvědčení, že íránští šíité stojí v čele globálního odporu utlačovaných celého světa proti arogantním mocnostem – včetně saúdských vládců, západních imperialistů a také „sionistů“.

Byl to důležitý sebelegitimizační motiv nového režimu. Nový Írán si tím navíc přisvojil palestinské téma, které si do té doby monopolizovali Arabové, ať už nacionalistická, nebo islamistická hnutí.

O něco podobného se pokouší i turecký prezident Erdogan. V arabském světě to vždy vyvolávalo nervozitu, protože to chápali i jako nástroj pronikání cizích mocností do svých záležitostí.

Užitečný nepřítel

Íránský režim se nepřátelství vůči vzdálené a nepříliš velké zemi nikdy nevzdal, ačkoli Izraelci po něm nic nechtějí, o nic ho nepřipravili, a vlastně tu ani není žádný ústupek, kterým by si jej mohli usmířit. Tedy kromě vlastního sebezrušení, protože Teherán nežádá zřízení palestinského státu „vedle Izraele“, ale „místo něj“.

Čtěte také

Akt války je už jen to, že Írán na Izrael zaútočil ze svého území. Co bude dál, zatím neví nikdo, myslí si vojenský analytik Foltýn

Za čtyři desítky let se tedy Írán na rozdíl od stále pragmatičtějšího arabského světa ve vztahu k Izraeli nevzdálil od extrémního postoje. Na vyzbrojování hnutí jako Hamás nebo Hizballáh vynaložil Teherán za desítky let obrovské prostředky.

I mnozí Palestinci pochybují, že Chámenejímu nebo íránským Revolučním gardám jde v první řadě o palestinskou budoucnost, a byli by raději, kdyby jejich věc zůstala v arabských rukách.

V jistém smyslu Íránu vyhovuje uchovávat nepřátelství vůči vzdálenému státu, který ho ve skutečnosti nemůže zásadně ohrozit. Je to něco jiného než hrozit sousednímu Pákistánu.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Vykonává tím také tlak na Araby a získává legitimitu doma i u radikálněji naladěné části muslimské veřejnosti ve světě. Až dosud ovšem své nepřátelství praktikoval skrze prostředníky, a zůstával tak imunní. To nyní změnil a je otázkou, jestli tím nevyděsil arabské země více než Izrael.

Mezitím lze vnímat paradoxní jev. V samotném Íránu mezi liberálněji naladěnými občany už protiizraelská propaganda tolik nerezonuje, možná naopak. Na proizraelských shromážděních na Západě lze naopak čas od času spatřit starou íránskou vlajku z doby šáha. To je hlas íránského exilu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.