Jan Fingerland: Proč Íránci Hamásu netleskají

28. říjen 2023

Blízký východ je ve varu. V ulicích arabských měst protestují statisíce rozhořčených lidí, mnozí z nich nepokrytě fandí Hamásu. V Íránu je to jinak, možná pro někoho překvapivě, ale současně vlastně docela logicky.

Když je řeč o Íránu, vždy je třeba rozlišovat mezi představiteli režimu, veřejností a zejména její k režimu kriticky naladěnou částí. Pro íránský režim se palestinská karta stala už od islámské revoluce v roce 1979 důležitým propagandistickým tématem.

V Teheránu je palestinské náměstí, po Palestině nebo Jeruzalému se jmenuje kde co, včetně raket a ozbrojených jednotek, ve veřejných budovách bývá na zemi namalovaná izraelská vlajka, aby se na ni mohlo šlapat – případně, aby se mohlo ukázat, že jsou lidé, kteří na ni šlapat nechtějí a raději ji obejdou. A právě to se děje, doslova i v přeneseném smyslu.

Za Gazu ne

Už během takzvané Zelené revoluce roku 2009, tedy vzpoury mladých Íránců proti zfalšovaným volbám, se provolávalo „ne za Gazu, ne za Libanon, svůj život dám za Írán“. Byla to mimo jiné reakce na skutečnost, že íránský režim podporoval své regionální zájmy značnými částkami, a to na úkor investic doma.

Čtěte také

Teherán spotřeboval velké prostředky na vyzbrojení libanonského hnutí Hizballáh, různých ozbrojených jednotek v Sýrii, Iráku nebo Jemenu a také palestinských hnutí Islámský džihád a Hamás. I Íráncům, kteří nemají k Izraeli kladný vztah, to muselo připadat neadekvátní vzhledem k materiálnímu nedostatku, který zažívají lidé doma.

Když do světa vyrazily záběry na Gazany prchající na jih, Íránci na sociálních sítích s překvapením konstatovali, že někteří Palestinci prchají v mnohem lepších autech, než si mohou dovolit sami, a z domů, které vypadají lépe než ty, v nichž bydlí průměrný Íránec.

Debatovalo se i o informaci, podle které ozbrojenec Hamásu dostává údajně dvoj- až trojnásobný plat, než je průměrná mzda v Íránu.

Íránce také zaujaly záběry, na nichž jeden z představitelů sunnitského Hamásu pohrdavě mluví o šíitech, tedy v Íránu většinovém vyznání spojeném úzce s perskou identitou.

Napětí roste

Nevůle vůči Palestincům, nebo přinejmenším propalestinské politice režimu, se silněji projevuje v posledních dnech. Hned po 7. říjnu, když představitel režimu na fotbalovém utkání vytáhl palestinskou vlajku, začali fanoušci navzdory riziku volat, ať si jí strčí do zadní části těla.

Před týdnem na stejném teheránském stadionu lidé během vyhlášené minuty ticha na památku palestinských mučedníků nahlas bučeli.

Čtěte také

Není to nutně podpora reálnému Izraeli, ale spíše vyjádření nesouhlasu s vládou, režimem a jeho politikou. Podobné názory opatrně vyjadřují i některé veřejně činné osobnosti, intelektuálové nebo novináři, kteří kritizovali Hamás stejně jako Izrael, čímž se dostali na hranici toho, co je možné nahlas říci.

V íránském exilu, který může mluvit svobodněji, je tento trend ještě patrnější a některé íránské exilové osobnosti dokonce vyjadřují Izraeli otevřenou podporu.

A mimo jiné si mohli vyslechnout rozhovor s Izraelkou íránského původu, která s exilovým časopisem hovořila persky o své vnučce, pojmenované po středověkém básníkovi Rúmím, která je momentálně mezi rukojmími unesenými do Gazy.

Malou popularitu své politiky vůči Palestině musí mít nějak na paměti i íránský režim, když kalkuluje s možností, že by prostřednictvím libanonského Hizballáhu vstoupil do války proti Izraeli. Důsledky by pak přinejmenším zprostředkovaně dopadly i na samotný Írán.

Íránské vedení má možnost snadno značně ublížit Izraeli pomocí sta tisíc raket v Libanonu, ale může dospět k závěru, že nebude riskovat domácí klid. Nedávno tak tak potlačilo vzpouru kvůli politice nuceného zahalování žen a nemá zájem na dalším jitření odporu zdola.

Izrael tak před raketami Hizballáhu možná ochrání obyčejní Íránci. Bez ohledu na to, jestli platí zjištění íránského podcastera Sadegha Rohaniho, že Izrael v Íránu ještě nikdy nebyl populárnější než dnes.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland
Spustit audio

Související