Jan Fingerland: Izrael se ptá – kdo za to může?

Prvním, kdo přijal odpovědnost, byl už minulý týden náčelník generálního štábu Herzi Halevi, podle kterého armáda selhala při plnění svých povinností při ochraně pohraničních oblastí. Na jeho bedrech nepochybně leží odpovědnost za to, že armáda reagovala velmi pomalu, a dokonce i vojenské základny byly velmi špatně strážené.

V pondělí následoval Ronen Bar, šéf rozvědky Šin bet, zodpovědné mimo jiné za Gazu. V dopise svým podřízeným přiznal, že „navzdory řadě akcí, které jsme provedli, se nám bohužel 7. října nepodařilo vydat dostatečné varování, které by umožnilo útok zmařit".

Vinní nevinní

Paradoxní je, že o přípravách Hamásu na velkou akci se vědělo, dokonce se o ní psalo, samotná organizace zveřejnila videa z nácviku obsazování budov. Jenže panovala všeobecná představa, že se jedná jen o propagandu, a nikoli reálné kroky.

Čtěte také

Gita Zbavitelová: Jak svět reaguje na konflikt Izraele a Hamásu

Není to ovšem tak, že Šin bet nic netušila. Několik hodin před útokem zaznamenali jeho členové neobvyklý pohyb v pásmu Gazy, což vedlo k nočnímu telefonátu mezi vysokými představiteli bezpečnostních složek.

Bar dokonce vyslal na jih malou jednotku, která se utkala s příslušníky Hamásu při obraně jednoho z kibuců. Jenže další rozhodnutí bylo odloženo na ráno 7. října, ale to už bylo, jak dnes víme, pozdě.

Čtěte také

Netanjahu nemůže své selhání napravit. Konflikt nemá vojenské řešení, míní izraelská novinářka

Další, kdo promluvil o své osobní odpovědnosti, byl o den později Aharon Chaliva, náčelník vojenské rozvědky. V úterý prohlásil, že nese odpovědnost za selhání zpravodajských služeb. Jak se Chaliva vyjádřil, je třeba vše důkladně vyšetřit, ale až později, protože teď je podle něj třeba nejdříve bojovat a zvítězit.

Trochu jinak vypadá přebírání odpovědnosti mezi politiky. O svém podílu veřejně hovořil ministr obrany Yoav Gallant, dnes v civilu, ale dříve také generál. Podobně se vyjádřili ministři školství nebo kultury Joav Kiš a Miki Zohar, ti ovšem měli na bezpečnostní situaci minimální vliv.

Politikům se nechce

Z významnějších jmen to překvapivě byl asi jen Becalel Smotrič, ministr financí za krajně pravicový Náboženský sionismus. Rozruch způsobil ministr pro komunikace za Likud Šlomo Kari, který v rozhlasovém rozhovoru prohlásil, že nechápe, za co by se kdo měl omlouvat. Po vzedmutí kritické vlny se omluvil a tvrdil, že jeho výrok byl vytržen z kontextu, prý je třeba vše prošetřit, ale později.

Čtěte také

Jan Fingerland: Invaze do Gazy – proč (asi) ještě nezačala

Nejvíce očí je upřeno na premiéra. Benjamin Netanjahu zatím nevypadá, že by se kál, spíše hraje roli neochvějného vůdce v nebezpečné době. Jenže lidé si budou pamatovat i to, že mu trvalo celý týden, než se vypravil na jih, kde členové Hamásu masakrovali bezbranné lidi, a s některými zainteresovanými skupinami se raději nesetkává, aby nečelil rozhořčené reakci.

To nejpodstatnější přijde, pokud po válce dojde k řádnému vyšetřování. Jeho vina je vícenásobná. Byl v době útoku v čele vlády, což samo o sobě stačí. Jenže byl s přestávkou premiérem celých patnáct roků, a měl tedy zásadní vliv na stav izraelských institucí.

Čtěte také

Jan Fingerland: Smrtící upřímnost aneb Jak se z Hamásu stal Islámský stát

Jenže je tu ještě jedna úroveň odpovědnosti, a to poničení společenské soudržnosti, na které měl podíl, a také eroze izraelského státního aparátu. Její počátky sahají už do období boje proti covidu, ale proces akceleroval v posledním necelém roce, kdy byli odborníci nahrazováni lidmi, kteří vyhovovali ideologicky, nebo byly jejich pozice předmětem politických obchodů – a to i v bezpečnostních strukturách.

Stát prostě neuchránil své instituce před úpadkem, což je varovné pro jakoukoli jinou demokracii čelící třeba zas jiným výzvám.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Při pohledu z dálky se zdá, že selhali jak odborníci, tak politici. Jenže ti druzí jsou mnohem méně ochotni přiznat svůj podíl, i když ten je v jejich případě možná větší.

Autor je komentátor Českého rozhlasu