Jan Šulc: V Torstu zkoušíme zdolávat velké hory. Knihy jako ty od Ladislava Klímy by tu jinak nevycházely

Život Jana Šulce, literárního redaktora a editora, jako by byl protkaný formativními momenty. V dětském věku často trpěl angínami a stonání si často krátil čtením dobrodružné literatury. Tehdy si zamiloval příběhy Karla Maye, Julese Vernea nebo Ludvíka Součka. Na gymnáziu mohl svou lásku ke knihám sdílet se spolužáky (jeden z nich dokonce ručně opsal tehdy velmi nedostatkové zboží jménem román Drákula) a z angličtiny – díky vynikající kantorce – jako jediný ze třídy maturoval.

„Angličtina mi šla dobře. Měl jsem ten jazyk spojený s písněmi, které jsem dnes vybral do vysílání, už tehdy jsem ty texty považoval za sdělení. Byla to pro mě daleko víc literatura než hudba,“ řekl ve Vizitce. Portugalštinu, svůj druhý obor, si pak přibral v podstatě z nutnosti. Angličtinu totiž tehdy nešlo studovat jinak než ve dvojkombinaci.

Klíčová byla pro Jana Šulce i další setkání. Profesor Martin Hilský mu, mimo jiné, na anglistice ukázal, jak mluvit o knihách, aby zaujal publikum. Literární kritik Jan Lopatka ho zase naučil dívat se na literaturu ze zcela nového úhlu. „Vnímal texty úplně jinak než ostatní kritici. Podroboval knihy existenciálnímu zkoumání, ptal se, proč vlastně daný autor píše, co chce říct, jaké místo má jeho psaní v životě. Nešlo mu ani o to, jak je kniha napsaná, ale o čistě osobní vztah mezi autorem, textem a čtenářem. A byl to on, kdo mě naučil vnímat knížky do hloubky,“ popisuje Šulc Lopatkův styl.

…ale nakonec dostala Nobelovu cenu

Sám si ho ostatně jednou vyzkoušel na vlastní kůži. Když pracoval v redakci nakladatelství Odeon a za úkol měl napsat lektorský posudek na knihu Milovaná od Toni Morrisonové, zkusil to „lopatkovsky“ a knihu k vydání nedoporučil. Jenomže ona pak dostala Nobelovu cenu.

A ještě jeden moment ze školních let byl v životě Jana Šulce klíčový, několikaměsíční praxe v antikvariátu. „Vydělal jsem si peníze a ještě jsem domů nosil plné batohy knih. Tehdy jsem položil základ své knihovny. Dnes čítá okolo 28 tisíc svazků, na které si musel pronajmout sklad.“

Viktor Stoilov s kompletní edicí knih Fototorst|foto: František Vlček,MAFRA, Profimedia

Posledních téměř třicet let života spojil Šulc s nakladatelstvím Torst, které se díky svému majiteli Viktoru Stoilovovi pouští do zdolávání „nezvládnutelných hor“ – finančně, lidsky i edičně náročných literárních projektů. Díky tomu tu podle Jana Šulce vycházejí knihy, které by nikde jindy vyjít nemohly, například spisy filosofa Ladislava Klímy nebo edice fotografických publikací Fototorst. Ačkoliv nakladatelství pomáhá na svět i knihám několika oblíbených českých prozaiků, tento žánr spíš přenechává ostatním značkám.

Čtěte také

Martin Reiner: Ivana Blatného si dějiny braly na procházku. To mě na něm fascinuje

Nové autory velikosti Fjodora Michajloviče Dostojevského nebo Philipa Rotha nicméně Jan Šulc na scéně nevidí. „Roli při komunikaci velkých témat přebírají jiné žánry, mnoho důležitého se řekne ve filmu nebo v textech písní. Taková literatura, jakou byli třeba Dostojevského Běsi, už nevzniká. Ve světě ani u nás.“