Jedna noc, 3792 mrtvých. 80 let od největší masové vraždy československých občanů

Co o té události víme? A co víme o rodinném táboře? Na tyto otázky se snaží odpovědět Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus.

V období komunistického režimu se o „Familienlageru“ v Birkenau veřejně téměř nemluvilo a nepsalo, osud jeho nedobrovolných obyvatel se tak nedostal do širší společenské paměti.

Před dvaceti lety napsal historik Michal Frankl (v článku Česká hymna v Osvětimi, Lidové noviny, 6. března 2004): „Pozoruhodné je především to, že tragická historie českých Židů v Osvětimi není počítána k pronásledování Čechů. Je bezpochyby nepředstavitelné, že by byl rodinný tábor v Osvětimi obklopen takovým mlčením, kdyby v něm během jediné noci zahynulo na 4000 nežidovských Čechů.“

Táborový barák v Birkenau|foto:Post Bellum

Těžko určit, nakolik se za těch dvacet let situace změnila. Jisté je, že lidé, kteří oné březnové noci zemřeli v plynových komorách, se od všech ostatních československých občanů lišili pouze tím, že byli Židé, které ze společnosti vydělili nacisté a jejich norimberské rasové zákony. Oběti z Birkenau symbolizují nacistické násilí na českém národě stejně, jako například mrtví z Lidic a Ležáků.

Dnes již žije jen málo pamětníků a přímých svědků – ve sbírce Paměti národa (a v rozhlasovém archivu) se nicméně podařilo uchovat několik desítek výpovědí, zaznamenaných v Čechách a v Izraeli.

V první části Století příběhů… budeme s pomocí přeživších holocaustu vysvětlovat, co vlastně rodinný tábor byl a jaký lidé v něm žili. Uslyšíte například Tomana Broda (nar. 1929), Ruth Bondyovou (1923-2017), Anitu Frankovou (1930-2008), Annu Hyndrákovou (1928-2022), Pavla Olivu (1923-2021) a další přeživší.

Jak se zrodil rodinný tábor?

Pro základní informaci: Rodinný tábor vznikl z dosud nejasných příčin v září 1943, kdy bylo z ghetta Terezín deportováno do Auschwitz-Birkenau 5007 lidí včetně více než 250 dětí do patnácti let. Většina jich pocházela z českých zemí, respektive z území Protektorátu (pouze 127 z Německa, 92 z Rakouska a 11 z Holandska).

Krematorium v Osvětimi|foto:Post Bellum

Po příjezdu transportu důstojníci SS obvykle vybrali nanejvýš čtvrtinu lidí na práci, ostatní (staří lidé a děti vždy) byli okamžitě odvedeni do plynových komor a zavražděni. V případě „zářijových lidí“ (termín izraelské spisovatelky Ruth Bondyové) se tak nestalo: všichni byli odvedeni do táborového úseku BIIb, také jim nebyly ostříhány vlasy. Nechodili mimo tábor na práci, děti dokonce směly pobývat ve zvláštním dětském bloku.

Další transport s 2504 vězni odjel z Terezína do rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau 15. prosince 1943. O tři dny později následoval vlak s 2503 lidmi. V Osvětimi naložili s prosincovými transporty stejně jako se zářijovými. Židé z českých zemí v nich opět tvořili většinu, ale již ne tak výraznou.

Táborový barák v Birkenau|foto:Post Bellum

Starší osvětimští vězni brzy zjistili, že nově příchozí mají v dokumentech předepsanou šestiměsíční karanténu, po níž mělo následovat Sonderbehandlung neboli „zvláštní zacházení“. Tento termín označoval v nacistické řeči zabití člověka bez soudu. Karanténní lhůta vypršela „zářijovým lidem“ právě v březnu 1944.

Není jasné, proč Němci „Familienlager“ zřídili, proč nechali tolik lidí šest měsíců naživu, zřejmé však je, že se tak stalo v souvislosti se snahami maskovat vyhlazování Židů před vnějším světem, že snad nacisté nějakou dobu vyčkávali, zda by se jim Židé z Terezína nemohli ještě hodit jako „důkaz“.

Více se dozvíte z prvního dílu Století příběhů.