Kauza Černický: Problém není ublížený učitel, ale neprofesionální novináři

Umělecké školy jsou specifické prostředí, kde o různé hodnotové konflikty nebývá nouze. Když vedoucí ateliéru malby na katedře volného umění Jiří Černický na začátku června publikoval svůj emotivní otevřený dopis oznamující rezignaci, nebylo by na tom na první pohled nic extra pozoruhodného. Svým výkladem o údajně nesvobodném pracovišti UMPRUM ovládaném hyperkorektními a přecitlivělými studenty se ale dokonale trefil do populárních narativů kulturních válek a vzápětí tak absolvoval hvězdné kolečko rozhovorů na DVTV, Novinkách a v dalších médiích.

Ze zjevně neschopného či unaveného pedagoga se stal takřka disident utýraný pomýlenou mládeží, články s atraktivními titulky se hojně sdílely a ve výsledku je nejspíš spokojen Černický i novináři – již méně ovšem samotné studentky a studenti, kteří sice teoreticky stojí ve středu kauzy, ale jejich názor v debatě bolestně chybí. Celé pozdvižení tak vypovídá především o praktikách mnoha českých novinářů, kteří v zoufalé honbě za kliky zjevně zapomněli na základní pravidla své profese.

Matouš Hrdina|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Co se týče samotného Černického, asi nejlepší odpověď na jeho ublížené rozklady o neporozumění se studenty poskytl přímo rektor UMPRUM Jindřich Vybíral ve svém projevu při nedávných promocích. Trefně poznamenal, že umělecké vysoké školy jistě mají být prostorem pro svobodný střet názorů a že učitelé v nich figurují jako autority, ale zároveň platí, že vzdělávání je obousměrný proces a učitelé se musí být také schopni učit od svých studentů.

Černický ve svém otevřeném dopise i následných rozhovorech v tomto ohledu očividně selhává. Neustále se pasuje do role oběti, byť je ve skutečnosti ve výrazně silnějším mocenském postavení, své studenty v narážkách i otevřeně zesměšňuje a bagatelizuje, a naopak neustále zdůrazňuje svůj věk, zkušenosti a nepříliš překvapivě i zážitky ze Sametové revoluce.

Studenti v jeho podání působí jako nepochopitelná cizí kultura a nepřátelská masa. Z celého výkladu doslova odkapává despekt smíšený s paternalismem a ukřivděností. K tomu se ještě přidává silný genderový rozměr, kdy jsou neustále propírány pouze anonymní studentky, byť v Černického ateliéru jistě studují i muži. Celá věc proto působí i jako typický střet staršího vlivného muže s mladými ženami usilujícími o zlepšení poměrů, tedy v Česku až banálně každodenní scénář známý z mnoha sektorů veřejného života.

Pedagog, který ke svým studentům cítí zjevnou averzi a nerozumí jim, selhává ve své roli. Černickému tak lze přičíst k dobru, že celou situaci správně vyhodnotil jako neřešitelný hodnotový a osobnostní střet a na svou funkci rezignoval. To je ovšem jen jedna polovina kauzy, která následně začala kvůli přístupu některých novinářů žít vlastním životem.

I když Černický poskytl jen vlastní názor a historky o nejmenovaných hysterických studentkách, které lze bez vyjádření protistrany jen těžko ověřit, média mu bez jakéhokoliv kritického odstupu poskytla otevřený prostor k vyjádření a posílení jeho agendy – nepěkně se předvedl zejména Martin Veselovský na DVTV, který Černického vyloženě naváděl k zostřování názorů, postupně mu čím dál víc přitakal a z rozhovoru nakonec vyšel jako ještě zuřivější bojovník s politicky korektní mládeží, než sám respondent Černický.

Neméně pochybný přístup zvolily i Novinky, které si názory Černického (56 let) nechaly potvrdit ještě od umělců Jiřího Davida (66), Jiřího Pelcla (72) či Jiřího Surůvky (62), tedy od typických zastánců stejných generačních hodnot a postojů, a názor samotných studentů či jakýchkoliv žen opět chyběl. Nejprofesionálnější pokrytí tak nabídl zájmový web CZECHDESIGN, který zveřejnil alespoň vyjádření studentské komory akademického senátu UMPRUM a několika žen - umělkyň, byť vybraných podle dost nejasného klíče.

Pokud už bychom vzali Černického teze o přecitlivělých a zároveň příliš radikálních studentech vážně, jistě se dá toto téma v médiích zajímavě a komplexně zpracovat za pomoci názorů studentů a studentek, širokého spektra vyučujících a relevantních odborníků. 

To by ale vyžadovalo jistý čas a úsilí, a nakonec bychom možná došli k obvyklému zjištění, že „všechno je složitější“, popř. že žádná studentská hyperkorektnost neexistuje a jen se zkrátka mění styl komunikace a společenské hodnoty, se kterými nedokáže ego jednoho učitele držet krok. Atraktivní titulky z toho ale jde vytvořit jen těžko, a tak dali leckde přednost virální vyprávěnce o tom, jak škaredé novoty ze západních univerzit zkazily českou mládež, která se bere příliš vážně a odmítá pochopit, že žijeme v nejlepším z možných světů.

Poslechněte si nejnovější komentář rubriky Prolomit vlny.