Když na recepci ztratili ovladač na vlny

Začínal nám třetí den dovolené v Řecku a já si ještě pořádně nezaplavala. Vlny prostě byly celý den. Jindy je prý na dvacet minut vypínají! Ale tentokrát prý na recepci ztratili ovladač na vlny, takže vlny byly pořád.

Někdo samozřejmě do moře vlezl, ale zbabělci, jako například já, zůstávali na lehátku pod slunečníkem a pozorovali okolí. Šmírovali.

Té české rodinky jsem si všimla hned první den v jídelně. Starší, asi jedenáctiletý syn, zvědavě pozoroval matku i otce. Mladší, osmiletý, pozoroval jenom otce, jako by ho viděl po dlouhé době. Matka kolem čtyřicítky, silnější a hezká, byla dost nejistá - z otce i z neznámého prostředí. Otec o pár let starší, byl v pohodě a zdálo se, že nikoho z těch tří nevnímá.

Druhý den nejistota všech tří byla vidět i na pláži.

Třetí den matka rozkvetla. V jídelně i na pláži. Už jí bylo všechno jasné. Kde mají pokoj. Kudy se jde do jídelny. Jaké má vybrat jídlo. Kde si natočí džus a kde se připravuje káva nebo čaj. Kudy se jde na pláž. Jak se rezervuje lehátko a kde si může vyzvednout velkou osušku.

Nosila se po jídelně jako královna a jako královně jí to slušelo.

Otec třetí den začal vnímat své syny, hrál s nimi ping-pong, i když bylo vidět, že ho bolí noha a pravděpodobně ho čeká operace kolena nebo kyčelního kloubu, ve vodě si celá rodina házela míčem a společně plavali. Všichni čtyři se drželi spokojeně u sebe a matka se otce co chvíli majetnicky dotýkala.

I třicetiletí němečtí manželé byli pořád spolu. Ona byla malá a baculatá. Na břiše a na boku měla dvě velké jizvy. On z ní nespouštěl zamilované oči. Ona se občas nenápadně a smutně podívala po malých dětech…  Tak to už někdy v životě je. Někdy prostě nemůžeme mít všechno.

Pak se do vln vrhla řecká rodinka. Hubený otec a jeho pět dětí. 12, 11, 10, 5 a jeden rok. Toho ročního držel otec v náručí. Děti uměly perfektně plavat, ale hrály si kolem otce, kterému nic neušlo. Stačilo, aby nejstarší dceři ukázal na vrchní díl plavek, který se jí nahoře trochu posunul, a ona si ho poslušně narovnala. Volali vesele na matku, ale ta za nimi do vody nešla. Odpočívala. Ani se jí nedivím.

Všimla jsem si, že Řekové mají často hodně dětí. A otcové se jim věnují. A rádi. Alespoň ti na „naší“ pláži.

Pětiletý český kluk, který pořád něco jedl a podle toho vypadal, stál na kraji moře a kopal do vln, které se proti němu s mořskou pravidelností a urputností vrhaly. Kopání mu za chvíli nestačilo, tak začal na vlny házet šutry. Jeho stejně vypasený otec, se po něm líně otočil.

„Jen počkej, moře se naštve, chytí tě za flígr a pořádně tě namočí!“

Inspiroval mě. Řekla jsem si, že se přece jenom půjdu na kraj namočit a poslala jsem pana Fuchse na pokoj, aby mi přinesl černou podprsenku od druhých plavek, abych si, až sundám tu namočenou, oblékla suchou.

„A zeptej se na recepci, jestli už našli ten ovladač na vlny,“ zavolala jsem za ním, a šla jsem na kraj moře.

Když jsem se dostatečně namočila, a vrátila se na lehátko, přišel i pan Fuchs. Oznámil mi, že ovladač ještě nenašli, a pak mi místo černé podprsenky od druhých plavek, podal příšerné černé plavky vcelku, které už deset let nenosím, a do kufru jsem je zabalila jenom proto, že mi bylo líto, nechávat je doma samotné.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.