Irena Fuchsová

Jsou krásní! Majetní! Vzdělaní! Usmívají se, jak se na vás ještě nikdo nikdy neusmál! V tom úsměvu jste vy a láska, obdiv, něha, respekt a touha po vás.

Budu vám vypravovat o svých vrstevnicích a o nemocích, které jsou přechodné, jako například zlomenina, zánět čelisti nebo bolesti zad, které ženu vyřadí z běžného provozu.

Moje babička, která se narodila v roce 1898, měla několik sester, ale nejvíc jsem znala světoběžnici pratetu Babetu.

„Něco bych si dal,“ ozve se pravidelně pan Fuchs hodinu po vydatné večeři, ve chvíli, kdy končím poslední kolečko večerních prací a chystám se zmizet ve svém pokoji.

V polovině padesátých let mi bylo pět let. Maminka byla se mnou a s bráškou doma. Nebyla jsem tedy v dětském kolektivu, ale přesto jsem si uvědomovala, že jsem postižená.

Ti dva čekali na autobusové zastávce na kolínském Zálabí, stejně jako já. Podle vidění je znám, a vím, že jsou manželé už minimálně padesát let.

Jako by nestačilo, že jsme ráno zaspali, vona se teď i ta baba z vedlejšího baráku musí na chodníku zastavit, otočit se a čumět a čumět, dokud ji nepřejdeme.

Máte pravdu, moji milí posluchači, pod rozkvetlým stromem se líbalo před měsícem. Ale řekněte mi, proč by nás naši muži nemohli líbat celoročně? 

„Tak povídej,“ kývla jsem na Vlastu, svoji nejlepší kamarádku. „Která je to tentokrát?“ „Jeho sekretářka,“ pípla a oči se jí zalily slzami.

Na dálnici směrem na Jablonec nad Nisou jsem objevila na benzínce na luxusním dámském WC něco, co jsem nikdy neviděla! Za toaletou, nahoře na zdi, byla přihrádka na tašku!