Irena Fuchsová

Stárneme a tak odpadávají věty, které můžeme slyšet. Například se vás ve čtyřiceti letech určitě nikdo nezeptá, holčičko nebo chlapečku, už chodíš do školy?

Už dlouho kolem sebe koukám, a říkám si, lidé by se měli dělit na malé, velké a staré děti. Každý, komu o tom řeknu, je nadšený. Vážně!

Odposlechla jsem něco, co nevymyslíte, ale musíte to potkat. A kvůli tomu, abych vám o tom mohla vypravovat, musím před tím udělat „omáčku“.

Snad skoro každý pejskař, když uslyší tuhle otázku, okamžitě vstřícně zareaguje. Tato zákonitost postihla nedávno i mě.

Jsou situace, které neumíme vysvětlit. Je to prostě něco mezi nebem a zemí. Nedávno se mi během noci, v době od jedné hodiny zhruba do čtyř do rána, vracely tři vzpomínky.

Mám silný pocit, že kočárky pro děti, které v nich sedí nebo leží tak, že na ně rodiče nevidí, začaly být u nás v prodeji kolem roku 1975, kdy se mi narodil syn Filip.

Rodina mě vydědila, sdělila mi radostně dlouholetá kamarádka Milena a pozvala se na kafe do mé pracovny, jako by tušila, že tam sice jdu, ale moc se mi pracovat nechce.

Včera večer jsme s naším drsnosrstým jezevčíkem Baxíkem vyrazili na večerní procházku. Nejdřív jsme potkali pejskařku Janu s kámošem Bertem...

Samozřejmě, že dovolená snů jde naplánovat, když jsme sami nebo žijeme ve dvou. To se to plánuje! Ale jak přijdou děti, prázdniny se řídí podle nich.

Tenhle příběh je od mé facebookové přítelkyně, Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně a já doufám, že se vám bude líbit stejně, jako se líbí mně. Sabino, máš slovo!