Kongo je nezmapované, lidé tam jezdí jen z blbosti. Jako já, vypráví autor geografického románu Černický

Čtěte také

Napůl houba, napůl červ. Nejsilnější afrodiziakum světa převrátilo život Bhútánců, vypráví cestovatel Rudolf Švaříček

Tvrdíte, že cestovatelství dnes už neexistuje, je jen turismus. Jaký v tom vidíte rozdíl?

Dneska už je planeta objevená, všude jsou turisté, když jezdíte po celé planetě, jsou jich tam mraky. Vždycky někdo tajemně někde je, ale kamera už netočí ty davy, které jsou za ní. Je někde u vodopádu, říká se tomu divočina, ale normálně se tam prodávají lístky.

Proč jste se ke vzpomínkám na Afriku vrátil po tolika letech? Román vychází ze zkušeností roku 1994.

Protože jsem půlku planety projel, od Tibetu, Severní Amerika, Blízký východ, jezdím po světě pořád. A vracím se i do Afriky, chtěl jsem se s bráchou podívat na místa, kde jsem kdysi byl sám. A proto se odvažuji říct, že skoro všude turisté jsou, a tam, kde nejsou, je třeba ta knížka, ke které jsem se vrátil. To je jedna z mála míst, kde nejsou, protože to tam je nebezpečné a nemají tam co dělat.

Celá cesta je propadání zaufalství a záchvaty neskutečné radosti

Vaše kniha se dá číst odzadu. Jaké je vaše doporučení?

Kdybych měl doporučit jako autor, tak je možné číst kapitolu, a k tomu povídku. Kratší část je o mém životě, který je také důležitý, měl jsem to štěstí nebo smůlu, že jsem vyrůstal v Ústí nad Labem, kde to bylo takové, jako si dneska nedokážete představit. Dneska je to krásné město, ale já jsem žil na sídlišti, které bylo obklopené největší skládkou na světě, která byla i chemická, navíc tam byly povrchové doly. Takže to je jedna prázdnota. A taková prázdnota je i v té Africe.

Opravdu se před čtvrt stoletím dalo přežít cestování po střední Africe s dolarem na den?

Bezesporu, a ještě k tomu to nebyl fakticky dolar, protože nepotřebujete peníze žádné, nedají se leckde kde utratit, celý týden nebo čtrnáct dní neutratíte ani korunu, musíte přežít i z milodarů. Navíc, když jsem tam byl já, tak jsem tam měl šeky, byl jsem vandrák a hrozilo, že vás okradou. Musíte mít drobné po celém těle, neměl jsem větší obnos. A netušil jsem, že v Zairu nefungují banky. Když přijdete na přepážku, sedí tam vekslák, který s vámi kšeftuje na černo, bere vás na hůl. Takže musíte řešit, který člověk z černého trhu vás tak neoškube.

Čtěte také

Zdokumentoval Viktoriiny vodopády, říkají mu Horab. Jak v Zambii vzpomínají na Emila Holuba?

Jak složité bylo udržet při retro psaní autenticitu, přeci jen vyprávíte příběh jinocha z devadesátek, kdy nebyly mobily. Svět se točil o poznání pomaleji…

Jednak jsem měl deníky, a jednak jsou události tak silné, že si je pamatujete nadosmrti. A ty deníky mi také několikrát ukradli, takže jsem je musel přepisovat pořád dokola. A to vám pomůže zapamatovat si.

Knihu jsem napsal, protože to byla nejsilnější část mého života, která je nezmapovaná. Když dneska píšete o Tibetu, tak je to zmapované, tisíce knížek o všem, ale o Kongu, to je neznámé. Dokonce tam nebyl ani Hanzelka se Zikmundem. Tam může člověk jet jen z blbosti, což jsem byl já. Ale zase vám můžu říct, co vám nikdo jiný neřekne.

V pralese nevidíte nic, jenom v noci slyšíte řev

Když vám v Africe ukradli fotoaparát, tak jste si poradil tím, že jste si zaznamenával vzpomínky kresbami?

Ne. Musel jsem mít foťák, ale v Zairu se foťák nedal koupit. V knížce je část, kde mě okradl i kouzelník, nalákal mě do loterie, okradl mě, dav mě chtěl také okrást, protože prozradil, kde mám prachy, že jim je nechci dát, a přitom jsem kolonista. Utekl jsem a schoval se do hotelu, majitel byl sympaťák, zachránil mě, nevydal mě ulici. U něj jsem potom bydlel, byl jsem pro něj zajímavý, protože jsem byl běloch. A ten mi dal plastové cvakátko, ze kterého jsou fotky v knížce. Ale jenom pár, nechtěl jsem to udělat, jak to bývá obvyklé u oceněných knížek, které jsou plné nádherných barevných fotografií. Tady to není plné nádherných fotografií, ale ošklivých, černobílých fotografií z diáku, které jsou z blbého foťáku. Takže mají všechny černý límec dokola a uvnitř to je vyšisované.

Kde hledat srdce temnoty?

Krom toho, že ho nosíme všichni v sobě, tak geograficky se nachází za městem Bukavu, hned vedle něj jsou hory. Když přelezete ty hory, tak slezete do deštného pralesa, tam začíná srdce temnoty a končí 200 kilometrů před Kisangani, hlavním městem centrálního Konga. Je tam jen prales, zelená hradba, když jdete po cestě, tak je dost často tma a bahno.

Jak vypadalo Kongo před 30 lety? A jak moc se Afrika změnila? Poslechněte si celý rozhovor.