Lidové podmalby na skle ve sbírkách Muzea Chodska v Domažlicích
Lidová podmalba na skle patří k nezajímavějším projevům tradiční lidové kultury, který byl rozšířený v oblastech se sklářskou tradicí - regiony horských pásem a Českého lesa nevyjímaje. Snad všechna muzea, která dokumentují život lidu po obou stranách hranice v této oblasti, tak disponují sbírkou právě podmaleb na skle. Ani domažlické Muzeum Chodska není výjimkou – v jeho depozitářích je uloženo na 1500 podmaleb, což tuto sbírku řadí dokonce k nejrozsáhlejším v Evropě!
Kořeny tradice výroby lidových podmaleb bychom mohli hledat už ve středověku, kdy bohatě zalesněné pohraniční hvozdy byly výbornou zásobárnou paliva pro sklářské hutě, které se zde právě v tomto období začaly koncentrovat. S doklady o rozsáhlé sklářské produkci se dodnes setkáváme na mnoha místech. V některých provozech (zejména na bavorské straně hranice) je výroba udržována dodnes, na českém území bylo díky houževnatosti hrstky nadšenců lokalizováno na 60 sklářských provozů.
První obrázky ze života světců
Období relativní prosperity vystřídala počátkem 18. století krize sklářské výroby – skláři byli velmi špatně honorování, a proto byli nuceni hledat vedlejší zdroje příjmů. Využívali tedy nabídky odkupu (nebo odběru) odpadního, kazového nebo neprodaného tabulového skla. A protože mnozí pracovníci skláren byli také zdatní výtvarníci, zkoušeli obyčejnou temperovou barvou vyrábět první podmalby. Silné religiózní založení vedlo výrobce k tomu, aby volili adekvátní motivy obrázků, kterými byly výjevy ze života světců.
Své obrázky se skláři snažili prodávat na trzích nebo o poutích. Jejich obliba brzy vzrostla natolik, že poptávka převýšila nabídku a reagovat museli i výrobci. Veskrze amatérská výroba po jednotlivých kusech se postupně začala profesionalizovat, a dokonce začaly vznikat samostatné specializované dílny. Zatímco v počátcích se malovalo tzv. „od ruky“, v profesionální dílně již bylo třeba šablony, což umožňovalo výrobu malých sérií.
Technika églomisé
Postupně se objevila i nová technologie výroby podmaleb – tzv. technika églomisé. Jedná se o rytí do stříbrné nebo cínové folie. Tuto techniku přivedl k dokonalosti všerubský umělec Josef Fink, jeden z mála známých historických výrobců, který uměl vyrábět podmalby technikou églomisé tím, že na sklo dokázal nanést několik druhů povrchu, do kterých prováděl samotnou rytinu. Ta na výsledném obrázku působí dojmem kombinace stříbrné a zlaté malby.
Výjevy ze života světců a patronů
Vedle oficiálního křesťanského dogmatu bylo mezi obyčejnými věřícími rozšířeno náboženství sice totožné, ale mnoha ohledech přizpůsobené lidovému prostředí. Přizpůsobené tak, aby bylo srozumitelné a pragmatické: lidé si tyto obrázky pořizovali na základě magie – přesvědčení, že daný světec ochrání dům či hospodářství nebo zajistí prosperitu. Nejrozšířenějším motivem lidových podmaleb tak byly portréty světců včetně jejich atributů, často se setkáváme s výjevy z jejich života. Světské motivy byly spíše výjimkami. Vedle „klasických“ motivů s P. Marií a Ježíšem byly velmi rozšířené např. obrázky sv. Floriána (ochránce před ohněm), sv. Linharta (ochránce dobytka), sv. Antonína z Padovy (patron ztracených a znovunalezených věcí, manželství, plodnosti a porodu), sv. Jiří (ochránce před epidemiemi, patron rolníků, sedláků), sv. Václava (patron Čech) a další.
Rozšíření barvotisku
S nástupem a rychlým rozšířením barvotisku počátkem 20. století začaly podmalby postupně mizet z domácností, s odchodem sklářských mistrů po roce 1945, kteří byli zpravidla německé národnosti, podmalby v Čechách zmizely téměř úplně. Zachovalo se jen několik dílen na Šumavě. Podmalba také přestala plnit svojí původní magickou funkci a ačkoliv se vyrábí dodnes, je vnímána spíše jako suvenýr a má často jen sběratelskou hodnotu. Původní smysl lidové podmalby na skle si tak můžeme připomínat už jen v muzejních expozicích.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
