Lukáš Jelínek: Tichý společník sametu

Šabata mínil, že kdo se opírá o takové argumenty, je buď ve vědomém konfliktu s jednou z tradic ruského bolševismu, která se dá pojmenovat jako protidemokratická, nebo se do toho konfliktu dříve nebo později dostane.

Čtěte také

Zemřel Michail Gorbačov. Připomeňte si, jak zaniklo impérium Sovětský svaz

Autorem textu nebyl nikdo jiný než tehdejší nejmladší člen politbyra KSSS a pozdější generální tajemník sovětských komunistů Michail Sergejevič Gorbačov. Na vrchol mocenské pyramidy se vyšvihl v době, kdy Pražská výzva signatářů Charty 77 akcentovala potřebu změnit bezpečnostní strukturu Evropy a mimo jiné provést něco i s rozdělením Německa.

Gorbačovova politika s tím šla v zákrytu. Dále hlásal „glasnosť“, tedy otevřenost, de facto svobodu slova. Zároveň stál za „perestrojkou“, aneb přestavbou hospodářského mechanismu. Přestože používal jiná slova, stal se ve východním bloku jakýmsi dveřníkem demokracie a trhu. Jeho inspirace byla zřejmá. Později, v roce 1990, veřejně označil Pražské jaro 1968 za „přijatelné hnutí za demokracii, obnovu a humanizaci společnosti“. Bylo podle něj „správné tehdy a je správné dnes“.

Nebyl zatížen dogmaty

Čtěte také

Libor Dvořák: Kde by dnes Evropa byla bez Gorbačova?

Jiří Dienstbier, jenž měl coby ministr zahraničí možnost po boku Václava Havla s Gorbačovem jednat, ve své knize „Od snění k realitě“ poznamenal, že si Gorbačov vytyčil nadlidský úkol.

„Celá desetiletí neřešené sociální, národnostní, náboženské a vlastně všechny společenské otázky, hospodářský úpadek, nedostatek demokratických a ekonomických tradic, tyto a jiné balvany, které se snažil jako Sysifos odvalit, se řítily vždy zpátky jako lavina do údolí, kde se rozkládaly zbytky původně zvláště krutého a pak už jen vyhnívajícího komunismu a posledního velkého koloniálního impéria,“ napsal Dienstbier.

Gorbačov chtěl systém reformovat a demokratizovat. Asi mu úplně nedocházelo, že se nelze zbavit skvrn bez narušení podstaty látky. Zároveň se ale nepouštěl do boje s větrnými mlýny. Věděl, že každá země si musí zvolit svůj osud. Když v roce 1987 navštívil Prahu, čekala od něj opozice výraznější a vstřícnější gesta. Přesto jedno klíčové nabídl: řekl, že vývoj v Československu je „věcí československých soudruhů“.

Čtěte také

Tři klíčové dny v životě Gorbačova aneb Puč, který znamenal rozpad Sovětského svazu

Jasně jim tak vzkázal, že z Moskvy pomoc čekat nemohou. Brežněvova doktrína byla mrtvá. 25. října 1989 prohlásil Gorbačov v Helsinkách, že Sovětský svaz „nemá žádné právo, morální nebo politické, vměšovat se do vnitřních věcí střední a východní Evropy.“ Tragikomičtí komunističtí vůdci kolem Miloše Jakeše byli nuceni dopít svůj kalich hořkosti do dna sami. Gorbačov 17. listopad nevymyslel, ale nesnažil se mu bránit.

O pár let později akceptoval sjednocení Německa, stažení sovětských vojsk z Československa i rozpad Varšavské smlouvy. Co pro nás byla stále více samozřejmost, vyžadovalo od Gorbačova velké přesvědčovací schopnosti v Moskvě. Zdálo se, že se státníky typu Helmuta Kohla či George Bushe seniora si rozumí více než se svými soudruhy doma. Nebyl totiž zatížen dogmaty a uměl číst realitu.

Lukáš Jelínek|foto:Jana Přinosilová

Naše komunisty hodil do studené vody a pak už jen sledoval, jak se topí. Ovšem s Havlovým Hradem a Čalfovou vládou jednala jeho administrativa věcně a korektně. Zatímco doma zůstal do značné míry nepochopen, my bychom měli Michaila Gorbačova brát za tichého společníka sametové revoluce. I díky němu proběhla bez krveprolití a vyústila v náš přechod do západních bezpečnostních, politických a ekonomických struktur.

Autor je politický analytik