Marcel Mersí Marek: Procestoval jsem celou Jižní Ameriku, potřeboval jsem vypadnout
Co má společného Burma Jones, Mercy Street, Mr.Elastik Orchestra a Děda Mládek Illegal Band? Jde o společného jmenovatele, muzikanta, zpěváka, ale také učitele Marcela Mersí Marka. Ten se při muzikantské pauze ještě zdokonalil v další profesi, začal tvořit digitální technikou obrazy. Několik jich nyní můžete vidět v kladrubském muzeu.
Vy pocházíte z Krušných hor?
Ano, já se narodil v Karlových Varech v roce 1972 a tam vlastně začala i moje hudební kariéra. V pěti letech jsem se učil hrát na piano a když mi bylo deset let, tak tam otevřeli ochod s hudebními nástroji a já se hned nadchl pro bicí a učil se hrát na bubny. A úplně mě to posunulo jinam, to ostatní šlo na vedlejší kolej.
Tak si říkám, jestli to nadchlo i sousedy?
No, neměli pro mě moc pochopení, dokonce jsem jednou musel sousedovi odevzdat všechny paličky, protože říkal, že už se to nedá vydržet!
A jak to bylo dál s hudbou?
Šel jsem na konzervatoř do Plzně, obor bicí nástroje a klavír a v Plzni se teprve začaly dít věci! Tam jsme měli školní kapelu a vyhlídli si mě kluci z Burma Jones, takže ještě při studiích jsme s nimi začal hrát, a to bylo právě v době, kde se ta kapela opravdu rozjela na plné obrátky, natočili jsme singl Samba v kapkách deště, to se moc chytlo, tak jsem tam hrál s nimi asi pět let na bicí. To byla ta slavná éra v 1. polovině devadesátých let.
Kam směřovaly další kroky?
Já jsem si pak založil svou kapelu Mercy Street, pak přišel Děda Mládek Illegal Band, to bylo v roce 1998 a teď je to vlastně přesně 25 let. Na jaře jsme to pořádně oslavili v Šeříkovce.
Čtěte také
Kolik asi tak děláte koncertů za rok?
Dříve jsme dělali asi tak 15 koncertů za měsíc, a to celoročně, a tak to skutečně trvalo celou tu první velkou éru Dědy Mládka. Ta první éra skončila někdy v roce 2022, pak jsme si dali pauzu a já začal hodně cestovat.
Kde všude jste byl?
Procestoval jsem celou Jižní Ameriku, bylo toho na mě moc, té muziky a já potřeboval vypadnout, tak jsme jel do Kanady, žil jsem v Peru, v Bolívii i Chile, prostě dva roky jsem takhle cestoval s batohem na zádech.
Co na to rodina?
Tak já žádnou nemám, byl jsem tedy šťastně ženatý, ale pak jsme se s paní domluvily, že by to asi nebyla úplně dobrá budoucnost, já jsem takový světoběžník. Děti nemáme, ale já si to kompenzuji na neteřích. A mně vůbec nijak nevadí, žít sám. Aspoň mám čas na ty svoje ptákoviny, jak já vždycky říkám.
Vy jste ale také i učitel?
Ano, kromě toho, že jsme v době covidové začal kreslit, tak jsem také začal soukromě učit, a to hru na piano, bicí, učím hudební produkci, elektronickou hudbu a také angličtinu. Vrátil jsem se ke kořenům. Nejraději učím malé děti, asi si tím kompenzuji, že své nemám.
Možná byste ještě mohl mít.
Mohl, ale mně to takhle vyhovuje, mě to takhle baví, užívám si svoje dvě neteře, které žijí v Americe, kam často lítám. Jsem jinak pořád obklopen dětmi, takže to stačí.
Máte nějaké motto?
Mám. Jsem nesmělý, ale léčím se.
To se mi moc nezdá...
Víte, v hudbě se já cítím pevný v kramflecích, ale třeba tahle výstava obrazů v Kladrubech, to je vlastně pro mě taková neznámá, takže tady se cítím nesměle, nevím, co to přinese za ohlasy.
Máte ještě nějaké nesplněné plány?
Chtěl bych zase více cestovat, moc mě láká východní Evropa, tam jsem ještě nikdy nebyl. Láká mě třeba Moldávie, Arménie a tak. A také se chystám na takový jeden svůj projekt, chtěl bych ty své obrazy rozpohybovat. Tedy dělat taková krátká videa - ten příběh o obrazu.
Kde by vás mohli fanoušci potkat?
Asi nejvíce v Praze, ale teď bude také spousta vánočních trhů, kde budeme hrát, tak se třeba někde potkáme.
Nejnovější zprávy
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
