Máte podezření, že někdo týrá dítě? Nemusíte nic prokazovat, ale nahlaste to, vyzývá advokátka Hrdá

Modelová situace: na oko spořádaná rodina, jednou za čas přijde agresivní otec, matka už preventivně zamkne děti do dětského pokojíčku, nicméně otec je důsledný, rozbije třeba sklo ve dveřích, maminka odvede děti k sousedům... Druhý den ráno jakoby nic. Co se má dělat v takovém případě?

To, že to děti nevidí, neznamená, že toho nejsou svědky. Vidí následky – rozbité věci, zmlácenou matku a hlavně vidí, co se dělo předtím a co se děje potom. Podle výzkumů, pokud jako dítě žijete v rodině, kde se odehrává domácí násilí, bez ohledu na to, že nejste jeho primární obětí, máte stejné následky, jako kdyby někdo týral vás.

Čtěte také

Domácí násilí je v Česku hrubě podceňované. Nemlčte o něm, nejste v tom sami, vyzývá Radek Banga

Je vyšší pravděpodobnost, že budete v budoucnu buď pachatel, nebo si najdete někoho, kdo je pachatel, za svého partnera, nebo že budete týrat své děti. To, že to vypadá, že se druhý den nic neděje, je navenek. V okamžiku, kdy žijete s násilníkem, nemůžete si jen tak dovolit říct o pomoc a odejít. Existují velmi komplikované mechanismy, které vám v tom zabrání, i když jsou laicky nepochopitelné. Ale psychologicky jsou pochopitelné a prozkoumatelné.

Zákon říká, že pokud víte, že dítě někdo týrá, máte oznamovací povinnost. Češi jsou takoví, že nahlásí každé auto, co parkuje na chodníku, a volají na policii v deset nula tři na večerní party u sousedů, ale to, že někdo týrá děti, nehlásí, protože nechtějí být za práskače.

Důležité je si uvědomit, že nemáte povinnost shromažďovat důkazy a něco prokazovat. Stačí, že řeknete, že si myslíte, že se to tam děje, a dokazování dělá policie.

Říkáte: „Kdyby stát dělal to, co slíbil a k čemu se zavázal svými vlastními předpisy, tak bych pro bono věci vůbec nemusela dělat.“ Co nedělá stát? Co by měl dělat pro to, aby vy jste nemusela dělat zadarmo?

Třeba přestal proplácet to, že chodíme na výslechy se svými klienty, kteří byli třeba znásilnění. Ale to naprosto nejde. Znásilněný člověk si s vámi musí předtím pětkrát promluvit. Pak ho tam odvedete, aby vám neskočil po cestě pod metro. Pak tam s ním sedíte několik hodin, pak ho vedete domů, nebo ho rovnou odvezete do krizového centra, protože je z výslechu tak zničený. A pak s vámi ještě třikrát potřebuje zase mluvit, protože je hluboce traumatizovaný.

Čtěte také

Dialog s pachatelem trestného činu? Oběti hovoří o tom, že to byl moment, kdy si zažily spravedlnost, říká právnička

A pak vám stát řekne, že tohle vůbec dělat nemusíte, že tam od toho nejste. Přitom mezinárodní předpisy, kterými se musíme řídit, říkají, že tohle dělat máme. Nikdy s tím nebyl problém. To začalo před rokem. Teď nám odmítají platit všechno.

Nejde o advokáty. My si seženeme platící klienty. Jde o oběti, které na to nebudou mít. To znamená, že se podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvyšuje překážka přístupu ke spravedlnosti, která se naopak má snižovat tak, aby ti nejpotřebnější přístup k spravedlnosti měli v podstatě bezbariérový.

Postavení obětí v trestním řízení se podstatně zhoršilo oproti tomu, co bylo před pěti lety

To, že nebudou lidé moci sehnat advokáta nebo že mi advokát řekne „tam s vámi nepůjdu, buďte si tam sám/sama“, znamená, že překážka ke spravedlnosti tady je a je obrovská. Podstatným způsobem se tím zhoršilo postavení obětí v trestním řízení oproti tomu, co bylo třeba před pěti lety.

Myslíte si, že se sexualizované násilí na ženách podaří někdy vymýtit?

Na ženách, na dětech a na mužích nikdy. Je to imanentní součástí lidské kultury a společnosti.

Čtěte také

Vězni cítí stud, oběti zase falešnou vinu, popisuje ředitelka vězeňského společenství, které pomáhá vidět za paragrafem člověka

Tomu říkáte lidská kultura?

Bohužel ano. Patriarchát je to, v čem jsme vyrostli, a jeho součástí je násilí. Ale můžeme změnit to, jakým způsobem k jeho obětem přistupujeme a jakou pomoc jim nabízíme.

Jaké jsou nejčastější mýty kolem sexualizovaného násilí?

Že se to děje lidem, kteří mají špatné socioekonomické zázemí, že se to děje jenom opilým lidem, „dávačkám“, že to nemá takové následky, že když traumatizujete dítě, musí z něj vyrůst hodné, tiché, klidné dítě, a ne hypersexualizované dítě, které se třeba takovým chováním trestá...

Je tu obrovský problém v následcích, v jejich podceňování. A v tom, že říkáme, že je tu velká spoluvina obětí: měla to čekat, když šla do parku; měla to čekat, když šla s někým pít; měla to čekat, když si pozvala domů kamaráda. Vlastně bychom měly chodit po světě a čekat, kdy nás kdo znásilní.

Co je hlavním předpokladem dobrého advokáta? Jak se redefinovalo znásilnění? A co dělá spolek Bez trestu? Poslechněte si celý rozhovor.