Michael Kocáb: Odsun Sovětů? V Kremlu na mě řvali jako na psa. S koncem okupace se nechtěli smířit. I když už jsme byli svobodná země

Sovětská okupační vojska byla rozmístěna v 67 posádkách v Čechách a na Moravě a v 16 na Slovensku. Podle oficiálních sovětských dokumentů mělo jít celkem o 73 000 sovětských vojáků a téměř 40 000 jejich rodinných příslušníků. Reálně jich ale bylo mnohem více.

„Invaze byla půlmilionová a jen v Milovicích jich bylo na 200 tisíc,“ vzpomíná v pořadu Jak to vidí... hudebník a někdejší poslanec Federálního shromáždění Michael Kocáb. „Stanoveny byly tři etapy odsunu. Předtím jsme ale ještě zrušili ostudnou smlouvu z roku 1968 o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území, čímž jsme z nich udělali znovu okupanty.“

Oproti tomu smlouva ministerstva zahraničních věcí z 26. února hovořila o legálním základě pobytu. „Přivřeli jsme ale nad tím oči, protože hlavní bylo, že odcházeli. Věděli jsme, že jde o dějinnou skulinu za vlády Michaila Gorbačova. Kdokoli další z ruských vůdců to mohl změnit. Ve východní Evropě pořád ještě měli milion vojáků. Celá naše sametová revoluce tak mohla být v troskách a spolu s ní všechny další východoevropské revoluce.“

Střet se sovětskou mentalitou

Zatímco někteří sovětští velitelé přijali novou realitu za svou a nedělali v průběhu odsunu potíže, jiní odsun rozporovali. „Říkali, že jde o zmatkářskou a nekvalifikovanou politiku jejich tehdejšího vůdce Gorbačova. A chtěli to co nejvíce protahovat. Na pět deset let. Anebo to dokonce celé přerušit,“ popisuje Kocáb

„Když jsem byl s Dubčekem v Kremlu, řvali na mě jako na psa. Pořád si nás pletli se svými vazaly, přestože už jsme byli svobodná země. Sovětské vedení mělo naprosto rozvrácený názor na to, jak se mají ubírat dějiny východní Evropy. Jedni chtěli reformy, druzí byli absolutně proti.“

Postupný odsun probíhal až do konce června 1991. Politické problémy ale doprovázely i praktické potíže. Obrovským problémem byla třeba logistika. „Hádali jsme se s východním Německem a Maďarskem o dráhy. Problém byl s ubytováním Sovětů. Šlo o milion lidí. Vyžadovali po nás, abychom jim dali montované domky, které jsme sháněli v desítkách tisíc.“

„Všechno se ale nakonec podařilo. Nabrali jsme obrovské tempo. Nebylo to sice do roka a do dne, jak jsme původně s Havlem chtěli, ale bylo to do roka a půl.“ Ne od všech ale sklidil Michael Kocáb pochvalu.

„Ekologům se nelíbilo, že jsme je hnali dřív, než si po sobě stačili uklidit příšerné ekologické škody. Říkal jsem jim, že mám také rád čistou zemi, ale pokud je necháme uklízet, budou tu dalších dvacet let.“

„Spoustu problémů jsme tak museli přehlédnout. I když byla země prosycená naftou a pokrytá bojovou municí. Hlavním cílem bylo, aby odsud sovětská bota vypadla co nejdříve. A to se podařilo. Jsme svobodní...“