Michal Sýkora: Kletba Doroty Kaprálové

Kastelán Konvička v rezavém vaťáku čekal v tom sychravém počasí v průchodu, až k zámku dorazí bíložlutá lada VB. Vítr se spolu s ledovým deštěm urputně snažil ostrouhat z fasády renesanční psaníčková sgrafita. Nízce položená obloha byla temně šedá a vesnice se ztrácela v mazlavé mlze.

Konečně dorazil služební vůz bezpečnosti. Vystoupil z něj kulaťoučký podpraporčík Hrablo v olivovém stejnokroji. Kdo jiný taky. Cokoliv se šustne, přijede Hrablo. Kastelánova žena minule žertovala, že je to k sobě táhne jak nářadí v kolně. Konvička ovšem zapochyboval, jestli na dnešní záležitost bude podpraporčík stačit.

„Co máš?“ zeptal se Hrablo.

„To musíš vidět,“ odvětil Konvička dramaticky.

Prošli průchodem na nádvoří.

Drobný déšť pořád ledově bodal, ale v chráněném prostoru neprofukovalo. Kastelán mlčky vedl příslušníka k oprýskané, lepkavě vlhké kašně mezi křídly hlavní zámecké budovy. Pak zvedl ruku a ukázal do prvního patra na pravidelné oblouky arkád. Na výztužné tyči třetího oblouku se ve větru cosi houpalo.

Hrabla v souladu s jeho náturou napadlo, že tam kastelán nechává zrát štryclu bůčku.

„Co mám vidět?“ optal se Hrablo, jemuž představa bůčku připomněla, že by se měl v Jednotě stavit na svačinu.

„Naše Micka.“

Teď to Hrablo uviděl. Čtyři tlapy a ocas si rovnoběžně povlávaly ve větru.

„Se vám oběsila kočka? To jste jí nedávali žrát nebo co?“

„Vole,“ odpověděl kastelán nevrle. „Ještěže je holka ve škole.“

„Kdo jí to udělal?“

„A proč myslíš, Ivošu, že jsem tě volal?“

Hrablo znalecky zíral na komíhajícího se oběšence. Už u sebevražd byl, ale tohle bude jiný případ…  „Někdo se sem vloupal?“ zeptal se.

„Brána zamčená,“ řekl kastelán.

„A co já teda s tím?“

Kastelán stěží hledal slova „To je snad případ, ne? Záhada.“

„Hovno záhada. Chcípla ti kočka.“

„Někdo ji zabil. A všechno bylo zamčený.“

„No tak asi nebylo…“

„Si to zkontroluj.“

„Nasrat v tomhle počasí.“

„Tak jako co bude?“

„Měl bys ji odříznout,“ poradil Hrablo.

„Co když zničím důkazy?“

„Čeho?“

„Copak ti to přijde normální?“

„Máš foťák?“ zeptal se Hrablo letargicky. „Máš. Vyfoť ji, odřízni a jestli chceš podat oznámení, přijeď na služebnu.“

„Co budeš dělat ty?“

„V týhle zimě? Mám podstatnější věci.“

A vydal se přes nádvoří ven ze zámku. Samoobsluha Jednoty už na něj čekala s celým svým sortimentem.

O půl dvanácté byl podpraporčík zpátky. Nikoliv veden rozhodnutím osvětlit záhadu oběšené kočky, ale protože kastelán znovu volal.

Stáli mezi stromy v zámeckém parku a hleděli na výkop v blátivé půdě posypané rezavým jehličím. Počasí se stačilo umoudřit. Nízko nad jejich hlavami přeletělo početné hejno dobře živených havranů a obsadilo pole za silnicí obtékající vlnitý areál parku. Hrablo sledoval přistávací manévr, a pak se zas otočil k tomu, kvůli čemu jej kastelán zavolal. Metr hluboký a půl metru široký výkop, na jehož dně ležela zabahněná…

„Ta bude zvířecí,“ řekl Hrablo pln naděje.

„Ne. Lidská. Stehenní, řekl bych…“ kroutil hlavou Konvička.

Hrablo dal nonverbálně najevo nesouhlas.

„Hledal jsem místo, kam zakopat Micku. Nechtěl jsem v parku, tak jsem to vzal mezi stromy nahoru,“ kývl hlavou k lesu ponuře se tyčícímu nad zámkem. „A jak jsem se ohlídl do parku, tak jsem to uviděl.“

„Ten rýč?“ Hrablo ukázal na nářadí opřené o kmen statného smrku.

„Je můj. Micku mám za stromem. V pytli.“

„Sakra,“ ulevil se podpraporčík. Pak vzdychl. Povoláním vyšší šarže nic nezkazí.

Uniformovaný příslušník se vynořil z výkupu se žlutavou kostí obalenou hlínou. Soudní lékař Kotek v teplém kabátě a s beranicí na hlavě ji převzal a otočil se k vysokému muži vedle. „Ta bude lidská. Stehenní. Soudruh kastelán měl správný odhad.“ Dvoumetrový poručík Suk ze Šumperka hleděl na kost. „Ale nic čerstvého to není,“ pokračoval doktor. „Vidíte, soudruhu poručíku, tkáň už je dokonale rozložená…“ Soudní lékař se otočil na příslušníka trčícího z jámy jak partyzán ze zákopu. „Nic dalšího tam není?“ Příslušník provedl hluboký předklon, aby se po pár vteřinách vynořil se zápornou odpovědí. „Soudruhu poručíku?“ zvedl lékař hlavu k Sukovi a beranice mu sklouzla po zátylku. „Budeme to tady muset prohledat, kvůli dalším ostatkům.“

Poručík Suk konečně promluvil, kupodivu se ale otočil k Hrablovi. „Vy jste zdejší, že?“ Oslovený přitakal. „Tak se poptejte místních, jestli někdo něco neviděl, neslyšel, nebo tak.“ Hrabla to vyděsilo. Jednak bylo místních jako máku, jednak netušil, co má být ono „nebo tak“.

Z pole se vznesli havrani a přelétli nad zámkem. Znovu začalo ledově pršet.

Ráno Konvička obešel zkontrolovat zámecký park. Den byl studený a umolousaný. Olověný monolit oblohy, omrzlé brázdy zoraného pole a hejno havranů. Kastelán se nemohl zbavit dojmu, že ho sledují.

Volným prostranstvím lomcoval vítr, na rybníčku vytvářel vlny, lezavá zima se mu cpala pod vaťák. Včera příslušníci vybavení rýči a lopatami rozšiřovali výkop do všech stran a hledali další kosti. Vydrželi do setmění, pak celí od bláta naložili sebe i nářadí do aut a na kastelánovu otázku, kdy hodlají jámy zase zakopat, reagovali nedůtklivě.

Včerejší výkop narostl na pětinásobek a když kastelán nahlédl přes okraj, aby zkontroloval, kam až se esenbáci prokopali, ztuhl úžasem. Pak zamumlal něco, co mohlo být kletbou, nadávkou i dovoláváním se pomocí Boží, a pelášil na zámek telefonovat.

Na nedávném školení se podpraporčík Hrablo dozvěděl, že slouží lidu a měl by být lidu nablízku. A taky se dozvěděl, že dělnická třída je nejprogresivnější společenská síla a nikdy se nemýlí. Hrablo byl dalek tomu tuto pravdu zpochybňovat, i když poznatky pracujícího lidu – jak včera seznal, když plnil Sukovo zadání „obejít místní“ – se nedaly považovat za projev materialistického světonázoru, jenž má být vlastní rozvinuté socialistické společnosti. Což dal teď ráno jasně najevo i poručík Suk: „Čarodějnice?“ užasl.

Hrablo přikývl.

„A poklad?“

Opět přikývnutí. „Místní pověst, soudruhu poručíku.“

Suk na něj z výšky upřeně hleděl a Hrabla znervózňovalo, že nedokáže poznat, co si poručík myslí.

„Jak si to jinak vysvětlíte, tady to všechno?“ dodal Hrablo nesměle.

Stáli u širokého výkopu, který z původní jámy vyrobila čtveřice zablácených příslušníků ve snaze najít další kosterní pozůstatky. Včera jejich úsilí přišlo vniveč, dnes ráno ale v hlíně trčely další ostatky.

V brázdách pole postávali havrani a hleděli k zámku.

Suk sledoval Hrablův pohled. „Jakkoliv. Hlavně racionálně.“

„No ale podle kastelána byl celý areál uzamčený. Přesto jim zabili kočku. Záhadně se tu objevil ten výkop. Včera, jak to tady soudruzi prohledávali, nic nenašli. A teď se tu objevily kosti. Konvička ale areál zajistil. Říkal.“

Poručík byl očividně naštvaný.

„Aspoň bysme si o tom mohli promluvit s tím Staňkem,“ pokračoval nesměle Hrablo. „On všechny tyhle pověsti zná, tak nám třeba…“

„Pověsti!“ vypěnil Suk. „Co je zač ten Staněk?“

„Historik.“

„Historik!“ zvolal Suk, jako by neexistovalo podezřelejší povolání. „A kde pracuje ten váš historik?“

„Tady, v Losinách.“

„Vy tu máte nějaký ústav?“

„Ne, soudruhu poručíku, on tady v dětské ozdravovně vyučuje.“

„Takže my půjdeme konzultovat k venkovskému učiteli! To má být racionálně řízené vyšetřování? Učitel v zapadlé malotřídce, sbírá lokální pověsti… “

„Ona je to škola ozdravovny, soudruhu poručíku.“ Hrabla samého překvapila vlastní srdnatost. „Místní škola je větší. A Staněk je vážně historik. Teda byl.“

„Tak je, nebo byl?“

„No byl, soudruhu poručíku. On je tu za trest.“

„Jak za trest?“

„No, on Staněk pracoval po vstupu vojsk… On nesouhlasil. Se vstupem.“

Suk několik vteřin na podpraporčíka mlčky shlížel.

„Někdo si tady tropí žerty z bezpečnosti, ale vy, soudruhu podpraporčíku, přijdete s tím, že se jedná o dílo čarodějnice. A konzultovat to máme u nějakého reakcionáře!“

„No, když to říkáte takhle, soudruhu poručíku, nezní to moc dobře. Ale stejně si myslím, že bysme se ho na to mohli zeptat. Nic za to nedáme.“

Z výkopu se vynořil elév a v zablácené ruce držel velký sáček na důkazní materiály s kostmi. Suk se rozhlédl po parku. „Vy to tady zajistěte,“ rozkázal, „a my se podíváme na toho historika.“

Bohumila Staňka zastihli v malé kanceláři plné školních pomůcek v Knížecí vile, osaměle zářící před branou do lázeňského areálu. Byl to drobný mužík s velkou hlavou a tlustými hranatými brýlemi. Ze začátku se zdál nervózní, ale když Hrablo nejistě přednesl, oč mu jde, ochotně se rozhovořil: „Čarodějnické procesy, pánové. Boblig z Edelstadtu se na nich mohutně obohatil. Jak zabavováním majetku, tak na úplatcích. Znáte to.“ Staněk větu intonačně nedokončil a podíval se na své posluchače. Hrablo snaživě zakýval hlavou, Suk setrvával v ponurém mlčení, které mohlo vypadat profesionálně, ve skutečnosti se poručík s ohledem na služební postup snažil vyvarovat unáhlených závěrů.

„Obviněné Boblig vybíral podle majetku. A jednou z obviněných se stala i vdova po šumperském měšťanovi Hansi Kaprálovi. Boblig se domníval, že je zámožná, jenže netušil, že kvůli komplikovaným rodinným vztahům majetek po dědickém sporu připadl Kaprálovu synovi z prvního manželství, který obchodoval v Bavorsku… No, to není podstatné. Vdova prošla kolečkem výslechů a mučení a když Boblig zjistil, že je nemajetná,  měl v plánu vše rychle ukončit. Kaprálovou usvědčili a odsoudili. Klasický spravedlivý proces. Znáte to.“

Suk zvažoval, zdali se Staněk dopustil provokace či nikoliv.

„Týden před exekucí navštívila vdovu Kaprálovou vnučka, provdaná za koželuha Krumla z Rapotína. Musela zaplatit strážnému, aby ji k babičce pustil, to se nějak doneslo Bobligovu sekretáři, proběhla interní domluva, znáte to, a nazítří už vnučka byla u inkvizitora na audienci.“

Suk konečně dal najevo nějakou emoci: „Nemohl byste jít k věci?“

„Člověk má pocit, že vše je zajímavé. Znáte to. Jednou historik, vždycky historik,“ poznamenal Staněk mysticky. „Zkrátka, domluvili tam toto. Exekuci se už Kaprálová nevyhne. Jde teď o to, jak to celé proběhne. Jestli ji upálí, nebo to pojmou nějak víc humanisticky. Znáte to. Vnučka měla ráda svou babičku a vnučku zase měl rád její manžel koželuh. Prodali, co se dalo, ještě si popůjčovali, jen aby se babička vyhnula utrpení v plamenech. Před samotnou exekucí jí měl kat diskrétně usmrtit. Jenže se něco zvrtlo,“ pokračoval historik dramaticky. „Vnučka babičku zasvětila do dohody. Kaprálová tak šla na hranici smířená s bohem i osudem. Jenže… Kat buď o domluvě mezi Bobligem a mladou Krumlovou nevěděl, nebo byl uražený, že mu z úplatku připadl malý díl. Nevíme. Víme jen to, že Kaprálovou postavili na hranici, přivázali ke kůlu, a nechali živou.“

„No a?“ zamručel Suk. Čekal pointu, čekal vazbu k současnému dění. Líčení inkvizičního procesu bylo to poslední, co ho zajímalo.

„Víte, ono se to upalování někdy bagatelizuje. Jako že se člověk zemře v důsledku udušení oxidem uhličitým a tak. Ona to není ale pravda. Člověk není nějak extra hořlavý materiál, tkáně hoří, ale současně tomu vzdorují, takže plameny postupují pomalu. První vám to spálí kůži, pak začne péct maso. A to jsme u nohou. To není fatální, to všechno vnímáte při plném vědomí.“

Poručík Suk byl kovaný straník, toho Staňkovo líčení neohromilo. Hlasitě si odkašlal.

„Myslel jsem, že popravy vás budou, soudruzi, tak nějak profesně zajímat,“ poznamenal Staněk omluvně.

„Jak to souvisí s případem?“

„No k tomu jsem se ještě nedostal.“

„Tak prosím.“

„To, co vám řeknu, je podloženo svědectvím. Nebohá vdova bohužel byla z těch, které oxid uhličitý neudusil. Uprostřed hrozného křiku najednou začali přihlížející rozeznávat konkrétní slova. Kaprálová Bobliga proklela, stejně jako každého, kdo se jen dotkne peněz, které inkvizitor dostal od vnučky.“

„Aha,“ poznamenal Suk skepticky.

„Musíte vnímat tu dobu. Představte si syrové odpoledne na začátku prosince. Mráz, zatažená obloha.  A údajně se přesně v tu chvíli nad losinským zámkem objevilo obrovské hejno havranů. Společnost byla rozjitřená strachem. Každý se bál, jestli příště na řadu nepřijde on. Znáte to. Takže všichni přítomní, zasažení atmosférou dne a strachem, to brali velmi vážně. Jenže to ještě není všechno.“

Podpraporčík Hrablo napětím ani nedutal, Suk se tvářil nezúčastněně.

„Proces s vdovou Kaprálovou byl jedním z posledních. O dva týdny později už inkviziční úředníci opouštěli losinské panství. Při stěhování Bobligovy truhlice najednou povolil úchyt a podomek se s ní zřítil ze schodů. Celý se polámal. Truhlice se vysypala a uvnitř byly i dva měšce od Krumlové. Přeložili náklad, ovšem když truhlu uložili na povoz, kůň se splašil, vůz se převrhl a jednoho z podomků zabil. Na omítce zámku jsou po nehodě pořád stopy. To už všichni mluvili o kletbě vdovy Kaprálové. Nikdo nechtěl truhlu znovu nakládat, kočí odmítl s povozem jet. Tak vše složili do kumbálu za stájemi. Boblig byl rozhodnutý nechat situaci uklidnit a pak si pro ni poslat z Olomouce. Mezitím se jakýsi zchudlý rolník z Losin pokusil truhlici vykrást. V zámeckém parku ho roztrhali psi. Nikdo netušil jací, protože panský psinec byl zamčený. No a do čtvrtice, když si Boblig po půl roce pro truhlu poslal, došlo k další nehodě a kočí v troskách zemřel. V tu chvíli losinskému pánovi došla trpělivost a truhlu s prokletými zlaťáky nechal zakopat někde v parku. Podle legendy tomu přihlíželo hejno havranů.“

Hrablo intenzivně čekal, jestli mu někdo vysvětlí, co má ta historka znamenat. Staněk jako by mu četl myšlenky: „Podle mě se někdo pokusil ten poklad najít.“

„Nepovídejte…“ poznamenal Suk ironicky. „To kopal jen tak na pasblind, jo? Dyť ten park má několik hektarů!“

„V zámecké knihovně má být schovaná listina s polohou pokladu.“

„Takže někdo našel tu listinu a vykopal poklad?“

„Myslím, že ještě ne. Ta mrtvá kočka je varování.“

„Ano?“ Suk se ušklíbl. „A komu?“

„Myslím, že ho hledá kastelán Konvička.“

Podpraporčík Hrablo netušil, co se poručíku Sukovi honilo hlavou. A stejně tak neměl představu, jaký by měl být další postup. Přesto jej Sukova reakce překvapila.

„Poklad říkáte?“

„Ano.“

„A někde na zámku je informace, kde je ukrytý.“

„Nejspíš v knihovně.“

„Vy víte kde?“

„Ne. Nikdy jsem po tom nepátral.“

„Ale dokázal byste to najít.“

„Kdybych měl dostatek času a klid, mohl bych to zkusit. Musíte vědět, v čem hledat a kde. Knihy zařazené do knihovny nejpozději do roku 1692. Zas jich tolik není…“

„Tak půjdete s námi.“

„Kam?“

„No na zámek.“

„No, pánové, tak to nepůjde.“

„Proč?“

„Ke studiu v Žerotínské knihovně bych musel mít souhlas od správce objektu, od muzea v Šumperku. Ti mi ho nedají. Jako historik nejsem zaměstnán u žádné instituce. A bez povolení, pánové, to já nemohu. Víte, nerad bych se dostal do nepříjemností. Znáte to. Já vám pomohu, a pak budu popotahovaný za neoprávněný vstup.“

„S tím si nedělejte starosti,“ ucedil Suk. „Jedeme na zámek.“

Zatímco se Staněk balil, Hrablo se udiveně obrátil na poručíka.

„Jen ať se předvede, reakcionář. Nás bude krmit bajkami o pokladu,“ zasyčel poručík.

Jenže v Sukově mysli zrála možnost, že by měl Staněk pravdu. Představa, že by vyšetřování vyústilo v nález zlatého pokladu ze 17. století. I příslušník veřejné bezpečnosti může mít své sny. Co na tom, že podle Staňkovy historky šlo o dva měšce! Suk si vysnil truhlici zlata, objevenou jen díky jeho prozíravosti. Už viděl ocenění, viděl i povýšení.

Ze snění ho vytrhl historikův návrat. „Promiňte, pánové, volal jsem ještě manželce. Znáte to. Aby mě nečekala, že se zdržím…“

Zaparkovali u zámku. Jesenické vrchy se ztrácely v mlze. Když vystupovali z auta, Hrablo se stísněně podíval na hřadující hejno havranů.

Kastelán Konvička nebyl Sukovým požadavkem nadšen. Namítal, že knihovna není přístupná, že svazky jsou choulostivé, že by je neodborná manipulace mohla poškodit. Suk z hlediska své funkce veškeré připomínky utnul. „Soudruhu kasteláne,“ spustil komisně, „v celé záležitosti se objevila jistá podezření. Pojedeme spolu na služebnu a tam to probereme.“

„Kam na služebnu?“

„Na losinské obvodní oddělení. Budeme tam mít klid.“

To už se kastelán nezmohl na slovo a Suk jej naložil do služební volhy.

Staněk se postavil před skříně Žerotínské knihovny, dal ruce v bok a očima přejížděl po kožených hřbetech foliantů vzorně seskládaných v mohutných policích. Hrablo to odhadoval na stovky, možná tisíc knih. V místnosti panovalo ticho. Staněk se natáhl, opatrně jeden mohutný svazek vyjmul ze skříně a položil ho na pult. Pak foliant jemně otevřel a pohroužil se do studia titulní strany. Hrablo se nudil v koutě. Když přešlápl z nohy na nohu, dřevěná podlaha zavrzala. Historik sebou trhnul a pohoršeně se na něj zahleděl. Pak se zase otočil ke knize. Hrablo si odkašlal a Staněk mu znovu věnoval rozhořčený pohled.

„Promiňte,“ špitl Hrablo.

„Pojďte sem, něco vám ukážu,“ pokynul mu Staněk. Hrablo si potěšeně pomyslel, že historik už našel, co hledal. Jenže on mu ukázal hustě potištěnou titulní stranu. „Vidíte?“

Hrablo mžoural na vybledlá, nečitelná písmena, v jazyce, který neznal. „Co mám vidět?“

„Tohle se já snažím přečíst. A vy mě rušíte. Potřebuju klid na práci.“

„Ano,“ odpověděl nejistě podpraporčík.

„Nechcete se projít? Jít si zakouřit?“

„Já nekouřím,“ řekl omluvně Hrablo.

            Historik mu věnoval takový pohled, že Hrablo zalitoval, že se zlozvykem před lety přestal. „Ano,“ přikývl snaživě. „Nebudu vás rušit. Budu…“ ukázal rukou do neurčitého prostoru mimo knihovnu. „Někde venku.“

Opatrně odešel, aby jeho kroky příliš nepodráždily vrzající podlahu. Chvíli jen tak postával v temném rytířském sále, prohlížel si kožené tapety, zblízka prostudoval kachlová kamna a gobelíny… Jenže v ubývajícím světle vše splývalo v tmavou masu a on nechtěl rozsvěcet, aby nevyrušil Staňka.

Vyšel na arkády na čerstvý vzduch. Z polí se na zámek sunula hustá mlha. Celý svět šednul. Podpraporčík si pod arkádami prohlížel lovecké trofeje, symetricky zavěšené na stěnách.

„To seš ty, Ivo?“ uslyšel zdola ženský hlas.

Na nádvoří stála kastelánova žena.

„Jo, Marto, to jsem já,“ odpověděl Hrablo.

„Co tam s tím mých chlapem děláte?“

„To víš, vyšetřování, to je vážná věc.“

„Nechceš něco na zahřátí?“

„Marto, jsem ve službě.“

„Myslela jsem kávu nebo čaj.“

Hrablo se rozhlédl po prázdné arkádové chodbě. Nikde nikdo. Staněk si hloubal v knihovně.

„Tak jo,“ odpověděl. „Kávu bych si dal.“

„Tak pojď,“ pokynula mu kastelánova žena.

V teplé kuchyni nad kávou a domácím perníkem ztratil pojem o čase. Když se zvedl, venku už v plné polní nastoupilo stmívání. Hrablo vyšel do patra a zamířil arkádovou chodbou k Žerotínské knihovně. Rytířský sál pohltila tma, umocněná koženou tapetou. Gobelíny se zdály úplně černé. V knihovně se svítilo. Hrablo tiše a opatrně našlapoval, aby nevzbudil Staňkovu nelibost.

„Pane Staňku?“ ohlásil se opatrně a vstoupil.

Na čtecím pultu byla rozložená kniha. Další neuspořádaně ležely na stole. Přes opěradlo židle visel Staňkův kabát Ale jeho majitel tam nebyl.

Hrablo poplašeně vyběhl na arkády. Zmateně se rozhlížel, jestli náhodou ve tmě Staňka nepřehlédl. Ale nebyl tam. Seběhl na nádvoří. Nic.

Pelášil zpátky do knihovny, aby se ujistil, že se mu historik třeba neschoval. Ne.

V panice přiběhl do kastelánova bytu.

„Marto, honem, musím volat!“

Roztřesenýma rukama vytočil číslo na obvodní oddělení. Suk se ohlásil popuzeným hlasem.

„Hrablo! Soudruhu poručíku, Staněk zmizel. Šel jsem na vzduch, byl jsem moment venku, a když jsem se vrátil, byl pryč. Co prosím?  Ne, zem se po něm slehla.“ Hrablo se odmlčel a pak plačtivě dodal: „Soudruhu, on dočista zmizel!“

Nechtěl to vyslovit nahlas, ale dobře věděl, co se stalo. Staněk objevil, kde je uložený poklad… a kletba… kletba stihla i jeho.

Cestou ze zámku na losinské obvodní oddělení Suk mlčel a kastelána se zmocňovala tíseň. Nakonec to nevydržel a zeptal se. Suk si vybral další půl minuty ticha, než odpověděl: „Vypadá to, soudruhu kasteláne, že na zámku někdo hledá poklad. A vše nasvědčuje, že ten poklad hledáte vy.“

Konvička se nezmohl na odpověď.

Když přijeli k obvodnímu oddělení, Suk z budovy uviděl vycházet povědomou figuru doktora Kotka v doprovodu komisního šedesátníka.

„Soudruhu poručíku, zrovna vás hledáme,“ zahlaholil Kotek, až se mu na hlavě roztřásla beranice. „Tohle je soudruh Procházka z Okresního muzea v Šumperku. Soudruh je historik.“

Suk se na Procházku nedůvěřivě podíval.

Konvička se vysoukal z auta, ale nikdo si ho nevšímal.

„Dobrý den,“ řekl Procházka.

„Čest!“ odpověděl Suk rázně.

Usadili se v kanceláři obvodního oddělení. Doktor Kotek Suka informoval, že nalezená stehenní kost je dle odhadu tři sta let stará. A proto s sebou vzal i tady soudruha Procházku. Konzultoval jsem to s ním včera při partii šachů, soudruh Procházka se v problematice orientuje a přišel nabídnout bezpečnosti součinnost.“

„Znáte případ Doroty Kaprálové?“ zeptal se Suk.

„Promiňte, soudruhu poručíku, trestní kauzy já nesleduji,“ odvětil Procházka zaskočeně.

„Ale ne, je to jedna z obětí zdejších čarodějnických procesů,“ řekl Suk.

„Jméno mi nic neříká. Při procesech bylo upáleno devětatřicet lidí.“

Suk jim celou historii stručně parafrázoval.

Kastelán Konvička zakroutil hlavou: „Máme tady pověst o Meluzíně a pověst o Petřině, ale tohle jsem nikdy neslyšel.“

Procházka s tímto tvrzením vyjádřil souhlas. „Od koho to máte?“

„Bohumil Staněk. Říká vám to jméno něco?“

„Ach ano, Staněk. Zvláštní existence, tak nějak nešťastná. Jeden z těch, kteří se nechali v osmašedesátém pomýlit. Jenže on i nadále setrvává na revizionistických pozicích. Při prověrkách údajně prohlásil, že ani vstup bratských armád na jeho vztahu k Sovětskému svazu nic nezměnil.“ Procházka vzdychl a nesouhlasně zakroutil hlavou. „Staněk je nespolehlivá osoba. Překvapuje mě, že by spolupracoval s bezpečností…“

„Soudruhu poručíku,“ ozval se kastelán, „ve světle toho, co jste mi říkal ve voze, já kategoricky prohlašuji, že historku o pokladu slyším prvně. A jako kastelán jsem s děním na zámku obeznámen. Aspoň v hrubých rysech určitě.“

Znovu se zapojil Procházka: „Možná to není podstatné, ale Staňkova žena pracuje u nás v muzeu. V administrativě. Dřív působila v památkovém ústavu…“

„Taky přeřazená z politických důvodů?“

„No ani ne.“

„A proč?“

„Bylo tam podezření na majetkovou trestnou činnost.“

„O co šlo?“

„Byla pověřena katalogizací knihovny, a přitom některé cenné svazky zmizely. Část její rodiny po Únoru emigrovala a jeden z příbuzných ve Švýcarsku obchoduje se starými tisky.“

„Ale říkal jste podezření.“

„Bohužel. V té knihovně panoval chaos. Nicméně jeden ze starých tisků se objevil na aukci v Basileji. Nepodařilo se ale prokázat, že by za krádeží stála Staňková. Když byla přeložena k nám, pracovala i na katalogizaci Žerotínské knihovny tady v Losinách.“

„Ano,“ přisvědčil Konvička.

„Při práci v knihovně se člověk může volně pohybovat po zámku, že?“ zeptal se Suk.

„To určuje vedení muzea, ale ano.“

„Zaměstnanci muzea mají přístup ke klíčům od zámku?“

„My objekt spravujeme. Sada klíčů je v kanceláři.“

„Staňková se k nim dostane?“

V odpovědi Procházkovi zabránilo zazvonění telefonu.

Suk nerudně chňapl o sluchátku. Když zavěsil, tvářil se jako člověk, který nerozumí tomu, co se děje. „Musíme na zámek. Hned. Všichni.“

Bohumil Staněk na zámku nebyl. Byl tam jen blekotající Hrablo. Suk si nedůvěřivě prohlédl historikův osiřelý kabát přehozený přes opěradlo židle. Pak řekl, že tyhle věci se dají racionálně vysvětlit a dal zámek prohledat.  Bezvýsledně. Osobně zajel do Knížecí vily. Ta byla už zavřená, ale Suk si pomocí služebního průkazu vymohl na lázeňském zřízenci vstup. Staněk se v kanceláři nevyskytoval. K zastižení nebyl ani doma. A když na druhý den nenastoupil do zaměstnání a i nadále absentoval v místě bydliště, Hrablovo tvrzení, že zmizel, se jevilo jako opodstatněné. A co bylo nejpodivnější, země se slehla i po Staňkově ženě.

Podpraporčíka Hrabla v jeho kanceláři oblil při té zprávě ledový pot. Doslova i přeneseně.

„Víte, co to znamená, soudruhu poručíku?“ zvolal. „No že měl s tou kletbou pravdu! Staněk v knihovně naše tu listinu s místem pokladu, a v tu chvíli jej postihla kletba. Ne nadarmo se říká, že jsou věci mezi nebem a zemí.“

Suk, nositel materialistického světonázoru, nejprogresivnějšího ze všech, se prudce zvedl z židle a s výkřikem „Bože, vy jste blbec!“ doprovázeným prásknutím dveří opustil obvodní oddělení Velké Losiny.

Uplynuly dva týdny. Hrablo tu dobu prožil přemýšlením, co se přihodilo na zámku. Vnímal souvislosti: Následující dny postupně zmizely mlha, havrani i zima. Velké Losiny ozářilo nesmělé předjarní slunce, ale Hrablovu mysl halily chmury. Co by se stalo, kdyby z knihovny neodešel? Zmizel by spolu se Staňkem? Dokázal by ho zachránit?

Úvahy ukončila další návštěva poručíka Suka.

„Tak, soudruhu podpraporčíku, Staněk už se našel.“

„Mrtvý, že?“ vydechl Hrablo.

„Kdepak. Živý. A v Západním Německu. A víte, soudruhu, co si tam vzal s sebou?“

„Manželku?“

„Tu jistě taky. Ale hlavně pětatřicet starých tisků z Žerotínské knihovny.  Zjistilo to muzeum při inventarizaci, o kterou jsem požádal. No, aspoň má Staněk v tom En Es Er něco pro začátek, že, soudruhu podpraporčíku?“

„No, soudruhu poručíku, to jsem v šoku.“

„A ještě budete. Staněk nás využil. Udělal si z vás legraci. Nasadil vám do hlavy tu historku s čarodějnicí a pokladem…“

„Mně…?“ vydechl udiveně Hrablo, ale Suk ho ignoroval.

„…ale šlo mu jen o to dostat se do knihovny a mít čas dohledat knihy, za které na Západě dostane nejvíc. Jeho žena měla přístup ke klíčům od zámku, tak vyrobili ten žertík s kočkou, výkopem a kostmi. Jak jsme zjistili, ukradla je v depozitáři muzea. Ale do knihovny si netroufli. Potřebovali Staňka dostat dovnitř. Tak zosnovali tuhle šaškárnu. Ve které jste jim vy ochotně pomohl.“

„Já…?“

„Republice vznikla škoda, soudruhu podpraporčíku, a budou padat hlavy.  A já vám garantuju, že ta moje to nebude.“

Hrablo se už ani nezmohl na odpověď.

Suk se velkopansky rozhlédl po kanceláři obvodního oddělení. Dřevotřískový nábytek, plechové registračky, na zdi nezbytný portrét soudruha prezidenta, u dveří visel v chatrném rámečku jakýsi diplom.

„No, soudruhu podpraporčíku, soudím, že pro Losiny je člověka vašich schopností škoda. Ve Zlatých horách se uvolnilo místo na obvodu. Ovšem nečekejte takový luxus jako tady. Ale budete tam mít spoustu času studovat místní pověsti.“

Suk se na podpraporčíka usmál a bez rozloučení odešel.

Hrablo za ním rozechvěle hleděl. Chápal, co se stalo. Kletba… Kletba Doroty Kaprálové teď dopadla i na něj.