Nad ostrovem Gorée visí přízrak minulosti. Býval překladištěm otroků
Ostrůvek Gorée ležící nedaleko senegalského Dakaru je nejzápadnější výspou afrického kontinentu. Po více než tři staletí byl centrem obchodu s lidmi – s černými otroky, kteří právě odsud mířili přes oceán do Ameriky. Tímto maličkým ostrůvkem prošly statisíce, možná milióny lidí. Dnes je Gorée připomínkou temné kapitoly lidských dějin a každoročně láká množství návštěvníků především ze Spojených států.
Ostrůvek Gorée je dnes poklidné, skoro až romantické místo. Ruch a smog Dakaru zůstaly na pevnině. Malý přístav lemují starobylé domy, na pláži si hrají děti a uličkami ostrova bloudí turisté. Skoro se ani nechce věřit tomu, kolik utrpení se právě tady odehrálo. Ostrov Gorée je totiž symbolem temné minulosti.
„Tady byl trh s otroky. Tady si obchodníci vybírali,“ ukazuje mi průvodce. „U mužů byly důležité svaly a dostatečná váha, u dětí byl vodítkem chrup, podle kterého bylo možné zjistit věk. Největší cenu však měly mladé dívky – panny,“ vysvětluje Mohammed, jak se určovala cena lidí.
Vede mě prostranstvím na břehu moře. Tady začínala cesta miliónů lidí do Nového světa. Nutno dodat, že cesta nedobrovolná.
Plavbu přežili jen ti nejsilnější
Ostrov Gorée byl centrem obchodu s lidmi, který tady kvetl po 300 let – bez ohledu na to, jestli ostrov zrovna drželi Portugalci, Holanďané, Britové, nebo Francouzi. Vládci ostrova se střídali, jeho funkce však zůstávala stejná: překladiště otroků.
„Tento žlutý dům připomíná svým půdorysem loď. Tady si nanečisto zkoušeli, kolik otroků se do opravdové lodi vejde. Dům, stejně jako loď, je 30 metrů dlouhý a osm metrů široký. Měl pojmout 500 lidí. Úmrtnost však byla tak vysoká, že do každé lodi nacpali šest set sedm set osob. Věděli, že čtvrtina z nich zemře už cestou,“ dozvídám se.
Aby se tento děsivý poměr snížil, na loď mohli jen silní jedinci. Takoví, kteří dokázali přežít několikaměsíční cestu v podpalubí.
„Tady všechno začínalo. Nejprve všechny zvážili. Každý muž musel vážit nejméně šedesát kilo. Kdo tento limit nesplňoval, toho na loď nevzali. Některé násilím vykrmili, jiné nechali na ostrově otročit na stavbách,“ říká průvodce ve vstupní místnosti domu otroků.
V jeho přízemních celách čekali lidé na svoji loď. Podmínky k životu byly tvrdé: věčné přítmí, úmorné horko a naprostá ztráta soukromí i lidské důstojnosti.
Odpustit, ale nezapomenout
„Tohle jsou dveře bez návratu. Tudy se nastupovalo do lodí. Lidé k sobě byli spoutáni řetězy po dvou, na rukách a na nohách. Na krku měl každý cedulku s číslem. Své jméno nechali tady na ostrově,“ upozorňuje průvodce.
Když dorazili do Ameriky, dostali nové jméno po svém majiteli. Příjmení jako Jackson, Peterson nebo Williamson ukazují právě sem. Jsou to potomci otroků, kteří patřili Jackovi, Peterovi nebo Wiliamovi. Dnes přijíždějí na ostrov Gorée a hledají v seznamech své předky.
„Náš ostrov a muzeum otroctví jsou připomínkou toho, co se dělo mezi 16. a 19. stoletím. Je to historie nejen Afričanů, Evropanů a Američanů, ale celého lidského rodu. Jde o to, abychom odpustili, ale nezapomněli,“ říká mi kurátor muzea otroctví Eloi Coly.
Otroctví bylo největší řízenou deportací v dějinách lidstva. Zasáhlo polovinu celé africké populace. Celkem bylo z černého kontinentu odvlečeno 100 miliónů lidí. Někdy se o této pro nás málo známé historii mluví jako o „africkém holocaustu“. I proto je partnerem zdejšího muzea český památník v Terezíně.
Související
-
Odpustit, ale nezapomenout, zní v bývalém překladišti otroků
Co má společného malý ostrůvek Gorée u pobřeží afrického Senegalu a středočeský Terezín? Obě místa jsou spojena s temnými kapitolami lidských dějin. Zatímco Terezín...
