Naše okouzlení Ruskem bylo reálné. Nejhorší propadnutí této iluzi přišlo po roce 1945, míní historik

19. století přineslo nejen snahu o vytvoření moderního národa, rozumějme českého, na půdorysu tehdejšího Rakouska-Uherska, ale také otevřelo otázku Ruska a vztahu k němu.

V první polovině století se objevuje Josef Dobrovský, který představoval obdiv vůči slovanství. Dle slov hosta pořadu historika Jiřího Hanuše „v době Jana Kollára to byla představa ‚silného dubiska‘, které bude chránit slovanské národy, byla v tom i neznalost, ale druhá polovina století byla již realističtější.“

Čtěte také

Byl Karel Havlíček Borovský národním mučedníkem?

Ostatně do Ruska se vypravil například Karel Havlíček Borovský, bylo to v roce 1843, v té době ještě podléhající oněm ‚kollárovským‘ iluzím. Můžeme ale usuzovat z jeho literární tvorby, že díky jeho vnímavosti si dobře realitu uvědomil.

Češi se dlouho hledali, ať jejich zraky směřovaly ke slovanskému Rusku, či volili cestu austroslavismu, tedy existence uvnitř monarchie.

Bezpochyby síla ruských slavjanofilů, kteří byli přesvědčení o výjimečnosti Ruska, také hrála svoji roli. Ostatně od toho se odvíjel i vztah k západní Evropě a zajímavostí je, že spisovatel Dostojevskij dle slov historika Hanuše „tvrdil, že nositelem křesťanské pravdy je ruský mužik“ a Hanuš k tomu dodává, že „to si v českých zemích nemyslel opravdu nikdo“.

Romantický pohled

Konec 1. světové války a bolševická revoluce v Rusku byly zásadními předěly daného období, v roce 1919 prezident Masaryk ve svém textu nazvaném Poselství k 28. říjnu 1919 varoval:

Čtěte také

Byl prezident Masaryk potomkem Habsburků? Bez srovnání DNA to vyloučit nemůžeme, odpovídá historik

„Láska k Rusku nás nesmí zaslepovat k nekritičnosti. A vytýká-li se části naší buržoazie, že se na staré Rusko dívá romanticky ve smyslu nekritičnosti, lze stejnou výtku udělat levici, že nekriticky přijímá ruskou revoluci a bolševictví.“

Přesto velká část československých intelektuálů, umělců tomu podlehla a tato tendence pokračovala i v dalších letech. I v té době řada z nich cestovala po Sovětském svazu, ovšem dle historika Jiřího Hanuše „se nevraceli s tak reálným poznáním jako Karel Havlíček Borovský v 19. století.“

Hrdinná Rudá armáda

Období 2. světové války bylo v rámci postavení Sovětského svazu zvláštní, až do Hitlerova útoku na Sovětský svaz existoval pakt Ribentrop-Molotov, který naopak znamenal spolupráci obou států.

Další válečné roky pak zařadily Sovětský svaz do protihitlerovské koalice a obdiv k hrdinné Rudé armádě pak výrazným způsobem ovlivnil také obnovenou Československou republiku.

Čtěte také

Plzeň neosvobodili Američané, ale Sověti… Co kdyby se dějiny odehrály jinak?

V čele státu stanul opět prezident Edvard Beneš, který dle slov Jiřího Hanuše je „tragickou postavou české politiky, je jedním z těch, kteří se spolehli na možnou demokratizaci totalitního stalinského režimu“ a únorový převrat v roce 1948 znamenal zařazení Československa do bloku komunistických států, které byly pouhými satelity Moskvy a vykonavateli jejích přání.

Tečkou pak byl rok 1989, kdy se komunistický blok rozpadá, stejně jako postupně Sovětský svaz. Současnost je pak ve znamení znovunabytí pocitu nikoliv slovanské sounáležitosti, ale obav z dalšího vývoje v Rusku.

Tragické události související s válečným útokem na Ukrajinu pak můžou být odpovědí na řadu otázek, které s iluzí o ‚velkém a přátelském Rusku‘ souvisejí.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda bylo naše okouzlení Ruskem reálné, host pořadu historik Jiří Hanuš odpovídá: „Nepochybně reálné bylo, to nejhorší propadnutí této iluzi bylo po roce 1945, resp. 1948 a trvalo několik desetiletí. V současnosti jde spíše o jakýsi pragmatismus, že např. potřebujeme ruskou ropu a nechceme Ukrajince.“

Poslechněte si celé Jak to bylo doopravdy v audiozáznamu. Moderuje Ivana Chmel Denčevová.