Neandrtálské geny v nás zvyšují citlivost na bolest. Vědci to vyčetli ze staré DNA

U účastníků pokusu měřili vědci reakci na různé podněty, zajímala je i odezva na bolest. Tak se dostali i ke genu (SCN9A), který kóduje sodíkový kanál důležitý pro její vnímání.

Čtěte také

Moderní člověk, nebo neandertálec? Vědci řeší záhadného rybáře z pravěku

„To, že nám některé zděděné varianty snižují práh bolestivosti, se vědělo už nějakou dobu, to, že pochází z neandrtálců, je ale novinka,“ říká molekulární genetik a bioinformatik Jan Pačes. Studie vyšla v časopise Nature.

U jiných, například tepelných nebo tlakových podnětů, které vědci pozorovali, se vliv neandrtálských variant genů neprojevil. Studie se účastnilo 1963 lidí převážně z Latinské Ameriky, kde se tyto mutace vyskytují častěji. 

Riziko otravy

V době setkání s moderním člověkem už byli neandrtálci v Evropě starousedlíky. Žili tam nejméně půl milionu let. Je možné, že zostřené vnímání bolesti bylo pro jejich život užitečné.

„Pokud věděli, že když se poraní, mají větší riziko otravy organismu, přírodní výběr vedl k tomu, aby byli na bolest citlivější,“ uvažuje antropolog Lukáš Friedl.

„Bolest máme, abychom poznali, když se poškozujeme. Vysoká citlivost k bolesti ale může být ochromující,“ upozorňuje Jan Pačes.

Také modernímu člověku se zřejmě v evoluci lepší citlivost na bolest hodila. Jinak by se v našem genomu neandrtálské varianty nejspíš nezachovaly.

Osídlení Ameriky

Na Blízkém východě se s neandrtálci křížili předchůdci moderních lidí, kteří putovali do Evropy. Podobné křížení je doloženo i ze západní Asie, západoasijské populace pak osídlily Ameriku.

Čtěte také

Neandertálci mohli pohřbívat své mrtvé, dokládají to vykopávky z Iráku

Na americkém kontinentě se moderní lidé objevili asi před 20 tisíci lety. Právě mezi nimi se díky náhodnému genetickému driftu mutace spojená s větší bolestivostí vyskytuje ve vyšší míře.

„Došla tam zřejmě malá skupinka lidí, která nebyla reprezentativní, přírodní výběr na ni už moc nepůsobil,“ vysvětluje Lukáš Friedl.

Náhoda může stát i za tím, že u původních obyvatel Ameriky převažuje krevní skupina 0. „Příčiny, proč se nějaká mutace uchytí, někdy můžou být kuriózní,“ dodává Jan Pačes.

Stará DNA

Není samozřejmost, že DNA neandrtálců zůstala čitelná až do dnešní doby. Zdá se, že je DNA odolnější vůči vlivům okolního prostředí než RNA.

Předloni byla udělena Nobelova cena za sekvenování archaické DNA, získal ji švédský genetik Svante Pääbo. Díky jeho průkopnické práci víme, jak jsme se od neandrtálců lišili.

„Naši předkové byli spíš vytrvalostní lovci, neandrtálci sprinteři,“ uvádí příklad Jan Pačes. Zároveň jsme toho ale měli s neandrtálci hodně společného, některé vlastnosti jsme od nich převzali.

„Třeba barva kůže souvisí s menším osvětlením v Evropě a s potřebou získat více vitamínu D,“ upozorňuje vědec.

Zatímco obyvatelé Evropy či Asie mají vlivem někdejšího křížení s neandrtálci v genomu kolem tří až čtyř procent nenadrtálských genů, Afričané obvykle žádné.

Křížení druhů

Schopnost číst starou DNA umožňuje vědcům lépe poznávat, jak konkrétně byli naši předkové propojeni s dnes vymřelými neandrtálci, či s dalšími příbuznými, denisovany.

Čtěte také

Neandertálci měli oblíbené místo u pobřeží dnešní Normandie

„Existuje tzv. druhová definice rozpoznání. Pokud druhého poznáte jako partnera pro páření, jste jeden druh,“ připomíná Lukáš Friedl.

„Známe případ ostatků šestnáctileté dívky, jejímž otcem byl neandrtálec a matkou denisovanka,“ doplňuje Jan Pačes. Geny denisovanů najdeme nejčastěji u obyvatel jihovýchodní Asie a Melanésie.

Jak naše neandrtálské geny ovlivňují vnímání bolesti? Mohly v pravěku ženy patřit k lovcům? Jak migrovali lidé před 80 tisíci lety? Poslechněte si celou Laboratoř. Debatují antropolog Lukáš Friedl, molekulární genetik a bioinformatik Jan Pačes, spoluúčinkuje herec Otakar Brousek.