Nejdřív psa, potom dítě

V poslední době se s tím setkávám často. Nejdřív psa – potom dítě. Nejenom v rozhovorech s českými celebritami, ale i ve svém okolí nebo v okolí mých přátel a známých. Nevzpomínám si, že bych něco takového slyšela v mládí. My jsme prostě měli děti.

Na kolínské radnici jsem oddávala dvanáct let. Pamatuju se na svatbu, na kterou přišel se snoubenci i pejsek, který během obřadu udělal uprostřed obřadní síně hovínko. Možná proto, že pochopil, že se stává společným majetkem manželů. A také si vzpomínám, že se tito manželé do roka rozvedli a o pejska se po rozvodu přetahovali. Možná to, chudinka, už tehdy tušil…

Samozřejmě, že jsou rodiny, kde pejsek je, a když se narodí dítě, tak vyrůstá s pejskem. Znám takových rodin hodně. Většinou jeden z dvojice měl pejska, když jejich vztah začal. Ale také znám mladé lidi, kteří si pejska pořizují, aby si přes něho zvykli na povinnosti, které je čekají, až se jim narodí dítě. Že to nejenom mně připadá scestné, mi potvrdila i moje kamarádka Denisa.

„Průprava psem, jako způsob připravit se na dítě, je úplně scestná představa. Sice tomu ti mladí i sami věří, ale ať si zkusí jít ráno do práce a nechat dítě celý den doma samotné, zamčené a dát mu jídlo jenom jednou denně! Takhle se to dělá se psem. Tuhle praxi aplikovat na dítě, by zkusili jenom jednou. Pokud by bylo dítě po jejich návratu ještě naživu, sociálka by se postarala, aby zbytek života strávili za katrem v teplákách.“

A můj kamarád František měl na to podobný názor.

„Já tohle nikdy neřešil, ale teď do firmy nastoupila třicetiletá paní, s manželem jsou na tom finančně dobře, koupili v Praze nový byt, večer chodí do restaurace a pořizují si pejska. To mě překvapilo. Přitom chytrá ženská, nerozumím, do kolika to chce odkládat? Když jsem byl malý, byl v našem pražském paneláku, v šestnácti bytech, jediný pes. Ale dětí základní školou povinných byla celá banda, stačilo pod barákem hvízdnout na prsty a bylo nás plné hřiště. Když jsem se před čtrnácti lety z Prahy stěhoval, byl jsem v paneláku jediný, kdo psa neměl. Dětí bylo poskrovnu. Možná ale, že jen nebyly vidět - my jsme na rozdíl od nich neměli počítače a mobily. My jsme si spolu ještě chodili hrát...“

V „mých“ sedmdesátkách a osmdesátkách, moji milí posluchači, chtěly pejska děti, ne rodiče. Odpověď nás, rodičů, byla v 95 % stručná a srozumitelná.

„Pejsek bude, až budete dost velcí, abyste ho venčily a staraly se o něj.“

V čem je vlastně výhoda, mít nejdříve psa a potom dítě? Čím pomůže pes párům, které si myslí, že se díky němu připraví na příchod dítěte? Není příchod psa do bezdětné domácnosti jenom oddalováním příchodu dítěte?

Poslyšte, vy mladí, bezdětní „pejskaři“, co kdybyste „do toho“ šli i bez psa?

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.