Nejlepší fotografie nemusí mít popisek. Ale já je stejně vždycky popsal, zamýšlí se fotograf Šilha

„Když jsem byl malý, kupoval mi děda krásné knížky o Antarktidě a podobně. A já jsem vždycky toužil se do těch oblastí podívat. Když jsem začal dospívat, jelikož byl tuhý komunismus, říkal jsem si, že je to nesmysl, že se v životě nepodívám dále než do Polska nebo do východního Německa. Že bych byl jel třeba do Norimberku, o tom se mi mohlo tak akorát zdát. A dnes jsem byl už asi třikrát Norimberku, takže dobrý,“ usmívá se.

Čtěte také

Většina fotek je dnes selfie, ale díky tomu aspoň žijí, když fotožurnalismus umírá, říká Jan Šibík

Říká, že úplně přirozeným prostředím zvířat se dá nazvat už jen jedna oblast. Antarktida.

„Tam člověk zasáhl ještě málo. Jinak všechny oblasti, ať už je to Afrika, Amerika či Asie, jsou nějakým způsobem lidmi poznamenané. Jezdí tam spousta aut, ať je to safari nebo něco jiného. Zvířata jsou s tím sice vyrovnaná, když se to dobře ošetří, ale už to není tak úplně přirozené, jak to bývalo před 100 nebo 200 lety,“ hodnotí.

Když čekám, tak se kochám

Fotografování přírody popisuje jako 90 procent čekání. Ať už na světlo, na vhodný okamžik.

„Pět procent je toho, že se člověk za tu dobu něco naučil a pět procent je štěstí. To všechno se musí sejít, aby vznikla jedna dobrá fotografie,“ vysvětluje a dodává:

Čtěte také

Čím víc objektivů, tím víc fotograf, tvrdí žertem Michal Houdek

„Já když čekám, tak se kochám. Dříve to tak nebylo, když jsem začínal fotit přírodu a jel jsem na celkem drahou cestu do Afriky, říkal jsem si, musím toho co nejvíce vytěžit, byl jsem napjatý. A ty fotky také podle toho vypadaly, protože jsem to chtěl mít perfektní. Dneska se už kochám. Kolikrát si říkám: To místo už máš, to už mačkat nemusíš. Tak se dívej. To mě hrozně uspokojuje.“

Nejlepší fotky jsou prý dílem náhody. „Ze svých zkušeností se mohou domnívat, že to, co je bomba a pecka, je většinou náhoda. Takových fotek je asi 80 procent,“ dodává.

Na hraně přežití svých tradic

Fotit a cestovat ve větší míře začal přitom Šilha až po čtyřicítce. V počátcích byla v hledáčku jeho fotoaparátu hlavně zvířata a krajina. V poslední době se věnuje focení lidí v jejich přirozeném prostředí.

Čtěte také

Dobrá fotka je taková, co zanechá něco v hlavě, emocionální otisk, říká fotograf Karel Cudlín

„Strašně dlouho jsem jezdil do přírody fotografovat lvy, tygry, medvědy grizzly. A asi po 10 letech jsem si všiml, že tam také žijí lidé. Začal jsem fotit ty, kteří žili poblíž národních parků. Zjistil jsem, že příroda jako taková v naší době jde strašně rychle do pryč. Ale ještě rychleji ubývají tradice a podobné věci. Tak jsem se zaměřil na fotografii lidí a kmenů, etnik, která jsou na hraně přežití svých tradic,“ vysvětluje.

Když to člověk umí, dají se podle něj tradice zachytit jen fotografií. „Já si nejsem úplně jistý, že jsem ten, který to umí, ale snažím se. Už kdysi dávno jsem řekl, že pro mě jsou nejlepší fotografie ty, které nemusejí mít popisek. A když se zpětně na to podívám, na každé výstavě jsem popisky měl. Takže jsem pořádnou fotografii asi ještě neudělal,“ zamýšlí se.

Fotograf Václav Šilha při práci na projektu Tradice v obrazech|foto:Michaela Vondráčková, Český rozhlas

Co považuje za svůj dosavadní největší úspěch? „Kromě takových klišé, jako je vychování dcery a podobně, je asi největší úspěch to, že jsem se v tom fotografickém rybníku alespoň trošičku etabloval. Že mohu vydat knihu, že se na moje fotky pár lidí kouká,“ dodává fotograf, který ublikoval v prestižních světových magazínech a za své snímky dostal několik cen.

Jak se zrodila myšlenka zdokumentovat české národní kroje v projektu Tradice v obrazech? Proč portréty stylizuje do malby předminulého století? Je podobné portrétovat domorodce na Domažlicku, v Amazonii nebo Indii? Poslechněte si celé hovory. Ptá se Vladimír Kroc.