Není vápno jako vápno, věděli barokní mistři. Vědci se dnes snaží přijít na stopu jejich umění
Restaurátorům pracujícím na rekonstrukci barokního Tencallova sálu na zámku Červená Lhota na JIndřichohradecku pomáhají vědci z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd. Snaží se přijít na to, jakými postupy řemeslníci v 17. století vytvářeli ozdobné štuky. Práce týmu Jana Válka je součástí projektu výzkumu vápenných materiálů financovaného z Programu podpory aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity, který vypisuje ministerstvo kultury.
Jan Válek z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky se se svým týmem snaží experimentálně přijít na přesný postup, jakým si barokní umělci připravovali vápno pro výrobu štuků.
Jak se hasí vápno
Štukovou výzdobu na zámku Červená Lhota čeká rekonstrukce. Restaurátorům pomáhají i vědci s termokamerou
Vymoženosti moderní techniky využívají při práci často i odborníci, kteří se zabývají technologickými postupy o několik stovek let staršími. Jako třeba vědci z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd, kteří v těchto dnech na zámku Červená Lhota na Jindřichohradecku zkoumají, jak citlivě zrenovovat štukovou výzdobu v barokním Tencallově sále.
„Jde o proces takzvaného hašení vápna vodou,“ popisuje. „Svým způsobem je to hodnocení kvality výpalu, protože vápno je při nižších teplotách výpalu reaktivnější – rychlejší, a zároveň tím získává trochu jiné vlastnosti, které jsou důležité pro další zpracování. Teplota při reakci je vyšší a vznikají tak menší částice.“
Na stůl si mezitím připravil kus vypáleného vápence, který začíná polévat z PET lahve vodou. Materiál absorbuje tekutinu a zpočátku se nic neděje. Po chvilce je už ovšem slyšet syčení, které uvolňuje unikající pára. Následně materiál nabobtná, zvětší třikrát svůj objem a nakonec se rozpadne na malé částečky, které tvoří výsledné pojivo.
Moderní alchymie
Podle laboratorních rozborů materiálů z Červené Lhoty vědci odhadují, že na tamní štuky používali řemeslníci vápno vytěžené v Chýnově. Jan Válek se svými kolegy se teď snaží praktickými pokusy tady ve skanzenu Solvayovy doly nedaleko Bubovic na Berounsku vyladit proces přípravy vápna tak, aby se co nejvíce přiblížili dobovým postupům.
„Zásadní je množství vody a způsob, jakým se materiál chová při vysychání, zpevňování a výsledném tuhnutí. Jde o to, aby nevznikaly trhlinky a povrch byl uhlazený,“ vysvětluje Jan Válek.
„Vápenec jsme už myslím určili správně na 95 procent a docela dobře známe už i postup zpracování vápna. Co nevíme, je, jestli používali nějakou vápennou kaši, nebo jestli si vápno rozhasili do podoby mezi kaší a práškem. Proto je potřeba si s materiálem ještě dál pohrát a jednotlivé konzistence vyzkoušet.“
Žádná pec nepeče stejně
Tým Jana Válka navíc využívá toho, že tady v Bubovicích je funkční vápenná pec. Vypadá jako velký sud, který měří asi dva metry v průměru a necelé dva metry na výšku.
I v tomto případě se museli vědci nejprve naučit původní postupy – zjistit, kde v peci se nacházejí zóny s velmi vysokou teplotou a kde jsou naopak chladnější zóny, kam se bude skládat menší kámen.
Beton přežil tisíciletí. Používali ho už staří Římané
Kdy začali lidé poprvé stavět z betonu? Záleží na tom, jak budeme beton definovat. Pokud se spokojíme s tím, že je to slepenec kameniva a jakéhokoli pojiva, můžeme jeho první použití datovat do doby až 7 tisíc let př. n. l.
Ani po 25 výpalech podle vedoucího týmu ještě nemohou odborníci říct, že znají pec dokonale, už jsou ale schopni dosáhnout uspokojivých výsledků.
Jan Válek ještě neví, jestli vápno, které tady v Bubovicích vypálí a vyhasí, nakonec budou společně s restaurátory používat přímo na restaurování štuků na zámku Červené Lhota. Poznatky, které tady získají, ale budou pro jejich práci velmi cenné.
