Organizátorky Opery v Šárce: Ochránci přírody se báli, že tam zašlapeme čmeláky a mravence
Pevné boty, trekingové hole, batoh s dekou a svačinou. Tak budou s velkou pravděpodobností vybaveni i letos skupiny lidí, které 1. září zaplní stezky šáreckého údolí. Popatnácté se v tamním přírodním divadle uskuteční projekt Opera v Šárce, tentokrát poprvé zazní dílo zahraničního autora. „Don Giovanni sice není česká opera, ale Mozart ji napsal pro Prahu,“ řekly ve Vizitce iniciátorky akce Jana Divišová a Renée Nachtigallová. Rozhovor vedl Daniel Jäger.
Kdyby byly na začátku 20. století úřady o trochu benevolentnější, byla by dnes v pražské Šárce zoologická zahrada nebo filmové ateliéry. Nakonec ale zvítězil nápad režiséra a dramatika Jaroslava Kvapila a operního pěvce Emila Pollerta založit v této části přírodní divadlo. Mezi šáreckými skalami s pomocí divadelního podnikatele Antonína Fencla vybudovali divadlo pro osmnáct tisíc návštěvníků a v roce 1913 zahájili tradici operních představení.
„Hrála se Prodaná nevěsta, ale i činohra nebo opereta. Vystupovaly tam někdejší hvězdy, Vlasta Burian, Ema Destinová nebo Hana Kvapilová,“ vypočítává režisérka Jana Divišová, která nedaleko šárecké scény bydlí. Dodává, že jednou z posledních pamětnic původního divadla byla herečka Zita Kabátová. „Říkala mi, že ji tam rodiče jako malou vodili za trest. Musela sedět a poslouchat.“
Na někdejší hudební svátky, během kterých se kvůli koncertům upravoval jízdní řád a okolní restaurace od rána vyvařovaly kotle polévek, už od roku 2005 navazuje Jana Divišová spolu s kolegyní pěvkyní, scenáristkou a dramaturgyní Renée Nachtigallovou projektem Opera v Šárce.
Don Giovanni, opera psaná pro Prahu
Patnácté výročí oslaví 1. září operou Don Giovanni od Wolfganga Amadea Mozarta. Protagonisté – Martin Bárta, Jana Sibera, Ester Pavlů, Aleš Briscein nebo Luděk Vele – budou zpívat v italštině, prvních pět set návštěvníků dostane české libreto zdarma. „Značnou část českých oper jsme už vyčerpali. Don Giovanni sice není český, ale Mozart ho napsal pro Prahu,“ ospravedlňují organizátorky, proč letos poprvé sáhly po zahraničním kusu.
Celý ansámbl včetně sólistů, orchestru, sboru a baletu čítá více než 200 lidí. Stále je to ovšem jen zlomek toho, co viděli posluchači na začátku 20. století. Tehdy v jednom představení účinkovalo šest stovek komparzistů i jejich ovcí a koz, hrálo se po celém údolí a dokonce i na horizontu směrem k dnešním Nebušicím.
Někdejší vynikající akustiku postupně narušily vzrostlé stromy, i přesto si přední čeští pěvci netradiční přírodní scénu oblíbili. Jana Divišová vzpomíná, jak v roce 2005 do lesního divadla postupně vodila vytipované sólisty včetně Luďka Veleho, který měl v chystané Prodané nevěstě zpívat roli Kecala.
„Stáli jsme tam jen my dva. Luděk se mě ptal, kde to tedy chci zrealizovat. Řekla jsem mu, že přímo tady, mezi stromy. Poodešel asi deset metrů do stráně, kde si zkusil zazpívat, pak dlouho mlčel a nakonec řekl: Ano.“ Bas Luďka Veleho od té doby patří k „výbavě“ všech šáreckých oper.
Chtěli jsme květen, to ale v Šárce hnízdí ptáci
Za patnáct let se změnilo leccos, organizátoři začali používat aparaturu, „hlavní tribuna“ se posunula na pozemek sousedního ovocného sadu, takže jeviště pojme několik tisíc lidí; v roce 2013 jich na představení přišlo 16 000. „Ochránci přírody se báli, že tam zašlapeme mravence a čmeláky, nakonec jsme se ale na magistrátu setkali se vstřícnými lidmi, kteří nám řekli, že ošlap terénu jednou za rok prospěje,“ vzpomíná Renée Nachtigallová na dobu, kdy s kolegyní Divišovou sháněly všechna potřebná povolení. Původní organizátorský záměr byl pořádat představení pravidelně v květnu, z tohoto termínu ale kvůli hnízdění ptactva sešlo.
V roce 1922 původní zvyk pořádat v Šárce operní představení ukončily finanční požadavky, členové souboru Národního divadla totiž požadovali navýšení honoráře o deset korun. Dnes má celý projekt rozpočet zhruba milion a realizuje ho městská část Praha 6. Ta ho publiku dává jako dárek k zářijovým narozeninám této čtvrti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
