Paul Ort: Musel jsem odejít, abych mohl žít sám se sebou

Buržoazní živel Pavel Ort, jak ho vnímali českoslovenští komunisté v 50. letech, mě před rozhovorem provedl svou rezidencí. Z  balkónu v 17. poschodí jednoho z menších newyorských mrakodrapů se před námi otevřel dolní Manhattan a docela blízko i rozkvetlý Gramercy Park.

„V něm běhám téměř každý den svých pět kilometrů a tady, na tom balkóně, občas taky cvičím. Stejně tak tomu bylo 11. září 2001. Vidím kouř, což je tady běžné, pokračuji v posilování, vstanu a jedna z věží už tam nebyla. Věděl jsem, že je zle,“ vzpomíná na pohnuté chvíle všech Newyorčanů profesor medicíny Pavel Ort.  Před několika dny si připomněl své 82. narozeniny a oslavil je prací - operoval a přitom zaučoval mladou adeptku ortopedie.

Primář ortopedie v americké vládní instituci VA Medical Center při Newyorské univerzitě se narodil v Praze, do rodiny proslulého pražského chirurga Miloslava Orta. Dědeček Pavla Orta byl jako účastník Operace Anthropoid popraven, jeho matka a babička byly zavražděné v koncentračním táboře. Se svými sourozenci přežil válku jen zázrakem. Přesto říká: „Poprvé se okupovaná země aktivně postavila proti nepříteli. Zavraždění Heydricha bylo historicky nutné.“

Po roce 1948 byla rodina opět v nemilosti a získala nálepku „buržoazní“. Rozum stojí nad tím, proč. Jeho otec byl „jen“ lékař, žádný továrník, kdybychom přistoupili na hru o vykořisťovatelích. Pravda, také sbíral umění, měl mnoho přátel mezi „prohnilou“ inteligencí a byl to jistě nezávislý, duchem svobodný člověk. A právě takových se komunisté bojí nejvíc. Mezi spolužáky Pavla Orta patřil i Václav Havel, se kterým chodil bruslit na Vltavu. Později Havla podporuje z Ameriky, proto zpět do Československa nesměl ani jako americký občan.  Pavel Ort musel v patnácti letech odejít do chemické továrny, aby se z něj stal dělnický kádr, pak už mu soudruzi dovolili na gymnáziu studovat, ale ne v Praze. Na medicínu se Pavel Ort dostává jen díky samým jedničkám, bez přijímacích zkoušek. Musel být přijat, to pravidlo bylo ale brzy zrušeno. Po studiu lékařství si už z totalitního režimu pomáhá pryč: „Bylo mi jasné, že musím odejít, abych mohl žít sám se sebou. Nechtěl jsem v tom nesnesitelném systému strávit zbytek života.“ Pavlu Ortovi bylo v té době 26 let.

Měl jsem za to, že mi Němci něco dluží

Na Západ emigroval čerstvý lékař Pavel Ort díky povolení vyjet k moři. Ruská loď Poběda, jejíž cílovou destinací bylo Tunisko, mu přinesla vítězství. S šesti dolary v kapse utíká poslední den zájezdu z pláže do hlavního města, a tam mu pomáhají právě německé úřady. Osud jeho rodiny za 2. světové války zřejmě rozhodl. Nová generace Němců splácí Pavlu Ortovi, který vyrůstal bez vlastní matky, dluh. Mladý lékař si pak z nabízených možností vybírá Spojené státy.

Kolo se otočilo

Ve Vizitce se dozvíme o jeho dalších cestách, např. venezuelskou džunglí. O jeho veleúspěšném celosvětovém tažení v souvislosti s implantátem po zlomeninách kyčelního kloubu, o jeho podpoře českým malířům i práci pro českou komunitu v New Yorku. Pavel Ort se po roce 1989 zpět do Čech nevrátil, vstoupit dvakrát do jedné vody už není možné. Generace intelektuální elity národa, která odešla po 2. světové válce, dosud v naší společnosti chybí a tato „rána“ se ještě dlouho nezacelí. Pavel Ort je ale bytostným optimistou: „Kolo se otočilo o 360 stupňů. Mladí lidé z České republiky mohou cestovat, mohou se vracet domů. Jsou znechuceni korupcí a podobnými nešvary a své vzory mají jinde.“  V závěru rozhovoru posílá ortoped Pavel Ort coby dlouholetý člen newyorského Sokola a dosud vášnivý lyžař domů ještě jeden vzkaz: „Fyzická zdatnost je absolutně nutná k mentálnímu fungování a zdraví. Zvlášť, když se dožíváme stále vyššího věku a chceme v něm být aktivní.“