Pedagogové na FAMU nás nic naučit nemohli. Díky jejich angažovanosti jsme ale získali nezaslouženou svobodu, říká Vladimír Merta

15. srpen 2023

Vladimír Merta je mužem mnoha uměleckých profesí. Vystudoval architekturu, do povědomí ale vstoupil především jako svérázný písničkář a skladatel. Kromě toho fotografuje, píše, spoluzaložil Evropský kulturní klub a aktivně se angažoval i na poli ochrany lidských práv v předlistopadovém Československu. V letech 1971–1976 vystudoval obor filmové režie na FAMU, v ročníku s Karlem Smyczkem. Právě Mertovu filmařskou dráhu připomněla letošní Letní filmová škola v Uherském Hradišti.

Bylo tu k vidění několik jeho studentských filmů včetně absolventské Smrti krásných srnců. Jejímu natáčení předcházely důkladné přípravy. Pečlivě tehdy hledal filmový jazyk odpovídající Pavlovu vypravěčskému stylu, promyšleně střídal černobílé a barevné sekvence, a obrovský kus práce na filmu odvedli i kameraman Jan Hlína a skladatel Štěpán Rak. „Štěpán vlastně – především v dramatických pasážích – odvyprávěl ten film místo mě,“ usmívá se uznale Vladimír Merta. 

Úžasnou atmosféru (docílenou těkavou kamerou, kombinací rozdílných objektivů, časosběrným natáčením a expresivními výpověďmi Pražanů) má i snímek nazvaný Rakovina. Zachycuje situaci v pražské dopravě a na (tehdy ještě mladé) dálnici. „Ten film zveličuje těžkosti, které dnes bereme jako úplně normální: zacpanou Prahu a zacpané dálnice. S určitým futuristickým předstihem jsem zobrazil problém, který tehdy vlastně neexistoval. Oproti dnešku byla situace pohádková. Dnes se na Rakovinu koukám s hrůzou. Jednak se zadostiučiněním, že jsem tu dobu vůbec nějak přežil, druhak se ale obávám, jak tentýž problém bude pojmenován a řešen v potenciálně dalších Rakovinách 2, 3… Ten problém se dá točit donekonečna,“ uvažuje Merta. 

Vladimír Merta

Generace odkojená novou českou vlnou

Na FAMU počátkem takzvané normalizace po nuceném odchodu vynikajících filmařů i pedagogů učili kovaní komunisté jako Jaroslav Balík, Antonín Kachlík a Otakar Vávra, který zázračně proplouval všemi režimy. „Osobně jsem ale žádný stranický dohled necítil, i když, pokud to můžu dneska prozradit, jsme na naše pedagogy pohlíželi s mírným despektem. Současně jsme už byli generace odkojená novou českou vlnou, a tak jsme měli úplně jiné požadavky na scénáře, filmovou estetiku, na způsob snímání. Věděli jsme, že tihle staří klasikové, nás teoreticky nic naučit nemůžou. Naštěstí naši pedagogové v té době točili jako blázni různé angažované filmy, a na FAMU prakticky nechodili. Jako studenti jsme tím získali určitou nezaslouženou svobodu,“ přibližuje Vladimír Merta poměry na pražské FAMU v první polovině 70. let minulého století. 

V 80. letech se pak našel v animovaném filmu. „Petra Skoumala přestalo bavit psát filmovou hudbu, tak mi nabídl, abych ho nahradil. A pak se o mě rozšířila několikerá pomluva: jednak že jsem levný, druhak že mám vždycky čas, a třeťak že moje hudba, i když je zdánlivě mimo mísu nebo mimo očekávatelnost, vždycky zázračně sedne na stylizované pohyby filmových postaviček. V animovaném filmu totiž hodně záleží na tom, aby hudba dala zapomenout na určitou strojovitost jejich pohybů,“ vysvětluje. Připomíná přitom i odvahu přátel, kteří ho v dobách, kdy jako písničkář nesměl veřejně vystupovat, u filmu prosadili. Mimochodem – zákaz koncertovat přišel poté, co (prý mimo dramaturgický plán) zazpíval na Portě v lochotínském amfiteátru pro třicet tisíc lidí Prahu Magickou. „Jeden ze svazáků udal sám sebe, a ohlásil mě,“ vzpomíná s hořkým úsměvem Vladimír Merta. Ve vltavské Mozaice pak přidal spoustu dalších podrobností především ke své dráze filmového režiséra a komponisty. 

Spustit audio

Související