Petr Šabata: Proč je 34 let starý novoroční projev Václava Havla tak aktuální

„Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr,“ upozornil tehdy Havel.

Čtěte také

Petr Šabata: Je na tom Česko po 34 letech stejně špatně jako obdivovaný Západ?

Součástí jeho analýzy byl i nárok na spoluobčany, jimž připomněl „povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast, a tudíž spoluodpovědnost všech.“

Tehdy ta slova o spoluúčasti zněla samozřejmě, vláda se přece svržením komunistického režimu vrátila lidu. Dnes už nad nimi visí pro mnoho lidí otazník: zase jsou ti „nahoře“, politiky nezajímají starosti obyčejných lidí, občan nic nezmůže. Což není ve slušné demokracii pravda, v té české často ano.

Republika lidská, která slouží člověku

Čtěte také

Liberální demokracie, na rozdíl od autoritářských systémů, dokáže napravovat své chyby. A právě takovým obdobím nyní procházíme, míní Francis Fukuyama

A tak mohou populisté stavět lid proti zkaženým elitám a nabízet se jako spasitelé. Jenže za pandemie covidu selhali Trump i Babiš a lépe si vedly demokratické společnosti, v nichž panuje důvěra v instituce a občané unesou zodpovědnost.

S odkazem na Masaryka Havel říkal: „Politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět.“

Víme, jak to dopadlo, stačí si připomenout galerii špatných ministrů, premiérů, divoká 90. léta i záměrně bez pravidel, úlety dvou minulých prezidentů, korupci, zanedbávání veřejných služeb a slabších regionů. Ale vinen nebyl Havlův idealismus, bez kterého se život společnosti omezuje na zmíněné sobectví, konzum, intriky.

Čtěte také

Politici jsou odtržení od reality. K obnovení důvěry musejí začít opět řešit problémy lidí, soudí Timothy Garton Ash

První porevoluční prezident se v politice mnohokrát mýlil a udělal spoustu chyb, ale schopností pojmenovat stav země a nabídnout vizi – která třeba v první chvíli vypadá bláhově, ale s odstupem se ukáže jako prorocká a životaschopná – takovou schopností Havel vynikal. O něco víc než dva tisíce slov novoročního projevu 1990 jsou toho důkazem.

Česko dnes vypadá jako země přešlapující bezradně na místě, což je nezodpovědné a riskantní, protože svět je stále nebezpečnější, vrátila se válka do Evropy, oslabují demokracie a doba je možná stejně přelomová jako v roce 1989.

Petr Šabata|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Kotvy v podobě členství v EU a NATO jsou veledůležité, ale jako podmínka nutná, nikoli dostačující k překonání onoho aktuálního „nevzkvétání“.

Havel tehdy snil „o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.“

Právě na pozadí projevů na přelomu loňského a letošního je vidět, jak pronikavý a stále aktuální je ten Havlův novoroční z roku 1990.

Autor je šéfredaktor deníku Právo