Překladatel Galmiche: Jsme jen skromní pokračovatelé vzájemné literární činnosti mezi Reynkem a Suzanne Renaud

Čtěte také

Srdcem Petrkova je klavír, na který hrály krásné dlouhé prsty Suzanne Renaudové

Co Galmiche tentokrát do Brna přivedlo? „Řekl bych, že především Reynek. Dny frankofonní kultury byly příležitostí prezentovat úvahy o Reynkovi. Pro mě je stálou inspirací, abychom pochopili vývoj české poezie během 20. století,“ uvádí Xavier Galmiche, který se básníkem Bohuslavem Reynkem zabývá jako překladatel i jako badatel.

Galmiche vysvětluje: „I statisticky se dá spočítat, kolik se toho od Reynka přeložilo do různých jazyků. Francouzština je velmi významná. To se vysvětluje samo, protože už Reynkova manželka Suzanne Reanud ho překládala – a opačně se to taky stalo. Je nás víc, kteří se snažili překládat Reynka, a myslím, že všichni jsme jenom skromní pokračovatelé té skvělé vzájemné literární činnosti mezi Reynkem a Suzanne Renaud.“

Čtěte také

I díky Xavieru Galmichovi má česká literatura ve Francii silnou pozici

Galmiche uvádí svůj postřeh, že šíření Reynka v Čechách je spjato se samizdatem. „Je nová vlna zájmu o samizdat a nová vlna zájmu o Reynka. Myslím, že to můžeme spojit,“ uvažuje francouzský bohemista. „Začátek intenzivního šíření překladů Reynka do francouzštiny se konal přes spolek Romarine, který byl založen paní Auzimourovou v Grenoblu. To má spojitost se Suzanne Renaud, protože Grenoble byl její region. Ale myslím, že vydavatelská činnost spolku Romarine byla inspirovaná – nechci říct přímo samizdatem, ale podzemní cestou šíření literatury.“ Podle Galmiche byla pro Romarin vzorem nenápadná, diskrétní činnost, která ale právě proto, že je nenápadná, ještě lépe slouží k danému účelu. „Mám rád ten Reynkův polohlas, který už je u nás díky různým překladům slyšet.“

Je pro Galmiche Reynkův „polohlas“ něčím obdobným jako „mumlání“ Jakuba Demla? – „Je to moje posedlost,“ usmívá se francouzský bohemista, „když už jsem otevřel cestu toho, co nazývám podpoetika, to znamená poezie někdy pod prahem slyšitelnosti, někdy se jedná o infrazvuk nebo polozvuk inspirovaný například řečí zvířat, řečí miminek nebo taky cizí řečí – těch jazyků, které ne úplně ovládáme. To je i případ mé češtiny. Mám rád svoji češtinu, protože je neperfektní. A v té neperfektnosti se dá najít pramen radosti.“

Reynek podle Galmiche hledal „skromnou preciznost poetického vyjádření“. Na rozdíl od Holana nenajdeme u Reynka avantgardní experiment s jazykem. „Tíhne spíš ke stručnosti. Můžeme mluvit o technice paronomázie, to víceméně znamená echa od slov do slov, a o poetice monosylabů. Čeština má výhodu, že je v ní jednoslabičných slov hodně. To dává Reynkově poezii melodičnost jakéhosi potoka, který zpívá, ale jenom potichu. To taky vysvětluje, proč je Reynkova poezie tak těžko přeložitelná do jinak koncipovaných jazyků, jako jsou románské jazyky. Ty naopak potřebují více slabik a víc prostoru. Tak co s tím? To je pro překladatele výzva.“

Čtěte také

Po Mnichovu se rodilá Francouzka za svou zemi hodně styděla. Osudové ženy: Suzanne Renaud

Xavier Galmiche přiznává, že se nikdy neodvážil přeložit některou Reynkovu sbírku veršů. „Přeložil jsem jeho prózy a myslím, že tím jsem si ušetřil tu práci se stručností.“

O Reynkově poezii měl Galmiche přednášku v Moravské zemské knihovně. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity naopak představil knihu Česká literatura ve francouzských překladech (1989-2020), kterou předloni vydala Moravská zemská knihovna.

„Česká literatura se do francouzštiny překládá mnohem méně než od začátku 20. století,“ konstatuje Galmiche. „K tomu poklesu vedlo několik zajímavých sociologických jevů a o tom pojednává moje stať. Co se týče překladů české poezie do francouzštiny, tradice je živá, ale fyzická distribuce těch překladů je obtížná. Jde skoro o subkulturu, to znamená o malé skupiny lidí, kteří o to z nějakého důvodu mají zájem. Nejevidentnější je spojnice mezi postsurrealistickou tradicí a obdobnými kruhy ve Francii, ale to je minoritní jev.“ V této souvislosti je třeba zmínit básníka a překladatele Petra Krále.

Česká literatura ve Francii

A proč se česká literatura už do francouzštiny nepřekládá tolik jako dřív? – „Hlavní rys je to, co jsem nazval indiferenciace, to znamená, že po vstupu do Evropské unie nastal úplně neočekávaný moment, kdy si všichni uvědomili, že jsou nějak stejní,“ objasňuje Galmiche. „Ta poloexotičnost, která charakterizovala trošku vzdálené národy nebo kultury – a typický je případ české kultury v očích Francouzů – se vypařila, zmizela. A z toho nerozlišování vznikl určitý nezájem. Jsme indiferentní, to znamená: nejsme diferentní – už nejsme různí, takže jsme lhostejní. To je ten hlavní sociologicko-kulturní moment.“

Zajímavá je z hlediska překladu a distribuce české literatury ve Francii otázka mainstreamu. „Zatím můžeme uvést jen Mornštajnovou, která byla nově přeložena. K mému velkému překvapení tam nenajdeme například Denemarkovou a Tučkovou, které by asi našly svoje čtenáře. Pokus byl o Miloše Urbana, myslím, že vyšly dva romány – a to je také podle mě mainstreamový spisovatel, ale to byl asi komerční neúspěch. Jediný hodně uznávaný a přeložený autor, který je snad trošku mainstreamový – to není ode mě kritika – je Jáchym Topol. To je moderní klasik, velmi pravidelně překládaný do francouzštiny.“

Pavel i Kundera

Nedávno Francouzi objevili Otu Pavla. „Moc se nemluvilo o politickém kontextu těch textů. To je snad nový jev, že v komentářích se dílo už moc nevkládá do kontextu, je to hodně impresionistická kritika,“ uvažuje Galmiche. „Kritiky se píší stále menší a menší a hodnotitel už nemá prostor, aby to rozebral.“

Čtěte také

Spojnice Brna a Evropy – tím by měla být Kunderova knihovna, přeje si ředitel MZK Tomáš Kubíček

Považuje francouzský čtenář Milana Kunderu za českého autora, nebo už za francouzského, či světového autora? – „Určitě ho považuje za zajímavého autora a mám dojem, že je asociován s příběhem poloerotických a polopolitických příběhů, to je jeho síla. Jazyková otázka je druhořadá, ale přece jen mám dojem, že Francouz ho považuje za svého autora. Samozřejmě část čtenářů ví, odkud pochází a že snad nejzajímavější část jeho díla byla psaná v češtině. Ale je to člověk starší generace, generace boomerů, a s tím souvisí i řada dost ostrých kritik,“ svědčí francouzský bohemista.

Radost číst Pammrovou

V současnosti se Xavier Galmiche zabývá dvojjazyčným vydáním korespondence Anny Pammrové – jejích dopisů Otokaru Březinovi. „Pammrová si dopisovala s Březinou celý život, do jeho smrti. A specificita těch dopisů či textů je, že tři čtvrtiny byly napsané ve francouzštině. S Danielou Iwashitou a jejím týmem sestavíme zrcadlové česko-francouzské vydání. Je to současně velmi zajímavé téma: ekofeministka zabývající se šamanismem a taky velký technofob.“

Čtěte také

Na samotě u Havlova. O filozofce Anně Pammrové, rodině Havlových a údolí říčky Bobrůvky

Pro Galmiche je francouzština Anny Pammrové pramen neuvěřitelných překvapení a zanícení: „To je francouzština, která nikdy neexistovala, to je spíš její vlastní jazyk. Někdy se to moc nedá číst, někdy se tomu vůbec nedá rozumět. Ale je to vlastně jazyk kontemplace. Je to trochu egotický jazyk, který reflektuje pohyby jejího ega, toho ega, které se zrcadlí ve vesmíru. Je velká radost to číst.“

Jako menším tématem se Xavier Galmiche současně zabývá osobou slezské hraběnky z 19. století, která se jmenovala Ida von Düringsfeld. „Překládala texty české provenience do němčiny, potom do francouzštiny a jako první údajně přeložila celý text Rukopisů. Ten rukopis se ztratil a já ho marně hledám,“ uzavírá francouzský bohemista a překladatel.