Primavera Sound 2009 - Skvělou hudbou se nejde předávkovat
Festival Primavera Sound v Barceloně je ráj na zemi. Nenajdete tady ale žádné nahotinky, stromy s jablky nebo bůhvíjak si nejblaženější místo zrovna představujete. Betonový přímořský areál se totiž na první pohled jako ráj rozhodně nejeví.
Spíš připomíná místo, kde se po nocích odehrává vyřizování účtů mezi mafiány. Na poslední víkend v květnu se už ale podeváté proměnil v rozkvetlou zahradu, kde si trháte jeden šťavnatý hudební pamlsek za druhým.
Osobně si ráj představuji právě jako přehlídku milovaných kapel na jednom místě. Jako děcko v cukrárně jsem tak po tři dny přebíhal z jednoho koncertu na druhý a mrzutost z překrývání vystupujících okamžitě utápěl v návalu energie, kterou na mě kapely valily ze šesti pódií.
Poučen předchozím ročníkem jsem si sice k prasknutí nacpaný line-up naivně rozvrhl, ale ve finále se stejně zmítal podle momentálních nálad. Mám jít raději na Sonic Youth, Gang Gang Dance, My Bloody Valentine nebo Jarvise Cockera? S decentním nasazením se dá ale i bez podpůrných látek stihnout od všeho něco.
New York zasloužilý i čerstvý
Třeba takové Gang Gang Dance bylo nutné sledovat až do konce. Kapela, která mísí zdánlivě nemísitelné - elektro, rock, world music, afro beat a bůhvíco ještě, se zpěvačkou Liz Bougatsos v čele naprosto vyvrátila zvěsti o tom, že naživo nedosáhne na vypiplanou produkci zatím poslední desky Saint Dymphna. Právě naopak. Jestli chcete naplno pocítit vůni současné brooklynské scény, zajeďte se podívat právě na Gang Gang Dance, kteří teď na podzim snad konečně pojedou odložené evropské turné. Nikdy jsem netušil, že vlivy world music s new age prvky můžou být tolik strhující a dokonce sexy.
Během úprku na závěr setu Sonic Youth ještě přemýšlím, jestli dokážu tak rychle přeladit na kapelu, která se prostě musí vnímat vcelku. Stíhám dvě ukázky z nové desky The Eternal, která podle slyšeného nemůže být špatná, vychutnávám si hymnu Tom Violence a na závěr klasické kopulace kytarových krků se zesilovači v Expressway To Yr. Skull. Sonic Youth nejdou na packu publiku, které získali na začátku devadesátek s grungeovým boomem, ale zůstávají věrni své podstatě - tedy milované avantgardě, rockovým písním, podivnému ladění kytar a smysluplnému vazbení. Sonic Youth už nepřekvapují, ale stále s pozorným posluchačem lomcují tak jako nikdo jiný.
Podobně jako bezmála padesátiletý David Yow z The Jesus Lizard, který během neuvěřitelně nabroušeného vystoupení stihl asi pětkrát skočit do publika. Ačkoli mám z reunionů vysloužilých kapel většinou kopřivku, tihle chlapíci si ho obhájili víc než poctivě.
První deska newyorských Liars je zvuku Sonic Youth poplatná víc, než by si sama trojice možná přiznala. Liars jsou ale zároveň poslední, které byste mohli nařknout z neoriginality. Na Primaveře hráli, podobně jako Sonic Youth, čerstvosti z připravované desky, ale hlavně sahali po hypnotických skladbách z devět let staré desky Drum's Not Dead. Zatím poslední album Liars zůstalo překvapivě u ledu. Znovu se přesvědčuji, že zpěvák Angus Andrew je suverénní bourák, kterého i přes snahu o sebestřízlivější odstup musím milovat. Nepůsobí nafoukaně, i když dává ostentativně najevo, že nás má všechny na háku. Přes jeho přiznané, často komické pózy není na místě otáčet se na podpatku. Liars jsou zároveň typickým případem kapely, kterou jste mohli vidět druhdy v Praze v klubu 007, ale teď už na ni čeští DIY promotéři finančně dosáhnou jen těžko a pro ty a priori spotřební pořadatele budou vždycky příliš velký underground.
Syrová katarze
Tuhle šanci můžete včas podchytit v případě Crystal Antlers 18. srpna v Praze. Po úžasném EP, které mělo na Radiu Wave Desku týdne, a s čerstvým debutem Tentacles budou záhy určitě velcí. Tedy oni už velcí jsou. Minimálně zvukově, nasazením a skladbami, které vás zavalí, až nebudete moci dýchat, ale bude se vám to líbit. Na Primaveře je na pódiu na část setu doplňuje Marnie Stern. Slečna, která pokračuje tam, kde dodýchalo devadesátkové hnutí Riot Girls. Nakrknuté ženské s kytarou a skladatelským umem mají na labelu Kill Rock Stars evidentně stále dveře dokořán. Jestli mám poslední album Marnie Stern zaprášené na poličce, vzpomínka na její suverénní barcelonský set jen tak nevychladne.
Úderníci Shellac jsou na Primaveře stálicí a jejich set se příliš neliší od toho loňského. Nikdo po nich ani víc vlastně nechce. Spousta omladiny se evidentně přišla podívat hlavně na jeho producentské veličenstvo Steva Albiniho, protože se po několika hudebně kousavých výpadech Shellac dobrá polovina klidí za kapelami, které mistr nahrával.
Pokud bych měl vybrat někoho, kdo mě na letošním vydání Primavera Sound převálcoval nejpřesvědčivěji, sáhnul bych po ukořistěném tričku s The Drones. Melbournskou kapelu v čele s nervním Garethem Liddiardem mám sice v srdci už díky studiovým deskám a hlavně aktuální Havilah, ale to, co předvedli na pódiu kurátorovaném All Tomorrows Parties, byl jeden velký zázrak.
Jestli jsou jejich písně někdy příliš rozmáchlé a evokují už slyšené, je to jen proto, že jsme v době MySpaceu nejspíš zlenivělí pozorněji poslouchat. Přibitý k zátarase první řady jsem s otevřenou pusou sledoval, jak se z písní The Minotaur, Shark Fin Blues nebo Nail It Down v živém podání stávají masivní políčky všemu plytkému a stylizovanému. The Drones pokračují v nejlepší tradici australské postpunkové scény a současně strkají do kapsy všechny rádoby rebelující mladíčky se zuřivými kytarami z Británie. Arctic Monkeys nebo Franz Ferdinand by se mohli stydět. The Drones jsou syroví, srdceryvní, bluesoví, přitažlivě smutní, rozvášnění a hlavně naprosto skuteční. Nikdo si kromě nástrojů na nic nehraje a přitom umí předvést show jako řemen. Tohle se musí vidět a slyšet.
Chlapíci s kytarou
Vidět Jasona Molinu a jeho Magnolia Electric Co. nestačí. Přijít k pódiu, kde stojí obyčejný menší chlapík s kytarou a kapelou hrající něco na pomezí folku, country a alternativního rocku, vzbudí u rozmazleného posluchače nejspíš reakci "No a co?". Jenže tenhle Jason Molina je mistr písně. Ne nadarmo vysypal Bonnie "Prince" Billy vlastní prasátko, aby zaplatil nahrání Molinovy první desky. Zahoďte předsudky, a pokud můžete, vyrazte na jeho koncert a POSLOUCHEJTE. Zaručuji hladivou katarzi a možná si pak koupíte i podobného Stetsona, kterého kdosi hodil Molinovi na pódium, když viděl, jak mžourá do nemilosrdného španělského slunce.
POSLECHNĚTE SI TAKÉ: Rozhovor s Jasonem Molinou z festivalu Primavera Sound
Na seanci s dosud trochu zneuznaným písničkářem Daminem Jurado jsem zašel do architektonicky studené, ale zvukově hřejivé Auditori, kde pořadatelé festivalu uondaným návštěvníkům nabízí intimní zážitek z divadelních sedaček. Sám s kytarou a silným pestrobarevným hlasem zaplnil Damien Jurado jak ohromný sál, tak i veškeré potencionální díry v srdcích. Žádný patos, ale písně namířené přímo na komoru bez líbivých vytáček. Hudbou a texty Damiena Jurado prosakuje krev, žádné pozlátko.
Vůně a hypnóza
Z laciné trendy vyčuranosti jsem potajmu podezíral The Mae Shi. Všechny mé předsudky ale během prvních minut smetli pod koberec pivních kelímků a fastfoodových papírků. Elektro, indie rock a spřízněnost s losangeleským trendy klubem The Smell se dá totiž šikovně zneužít ke kamufláži další nic neříkající rozjívené kytarovky. The Mae Shi jsou rozjívení, klonují elektro s indie rockem, často vystupují ve Smellu, ale jsou plní. Nabití energií a parádními nápady. Trochu chudší než na desce mi naopak přišly "smellovské" čečetky Vivian Girls. Hezké, ale v konkurenci souputníků Crystal Antlers a The Mae Shi působily jen jako příjemná zábavovka.
Zábava může být i pěkně temná a psychotická, o což se postarali lehce nepochopení hypnotizéři Wooden Shjips. Jejich koncert je kyselinová projížďka na harley arizonskou pouští v tetelícím se vedru. Mezi nabuzenými skotačivci působili jako zjevení. Stejně tak Deerhunter, kteří z největšího pódia Rockdelux zářili jako zachmuřenější americká odpověď na Radiohead. Deerhunter se na poslední desce i na aktuálním turné natočili vstříc publiku. Podivínská čtyřka Bradforda Coxe ukazuje, jak komunikovat s posluchačem, aniž by opustila zásady, za které je publikum ctí. Předvedli se jako naprosto jiná kapela než ta, kterou jste semknutou samu do sebe mohli kdysi vidět v Divadle Archa.
Ctěný harcovník & opilci
Jedno z nejpříjemnějších zjištění mě čekalo v nacpaném několikatisícovém kotli pod pódiem Neila Younga. Ano, toho Neila Younga, který tady na Primaveře hraje především pro vrstevníky svých vnuků. Ani mě tak neomračuje svým vcelku předvídatelným, a tudíž skvělým zvukem nebo zlidovělými i novými písněmi, ale zjištěním, že tady - na svátku současné alternativní hudby - se dočkává ovací a vřelého přijetí od lidí, kteří by zdánlivě mohli působit jako trendaři, pro které je rok stará deska už dávno pasé. Je jedno, jestli Neil Young vydal nové album - je tady a hraje. A otevřené, od generačních předsudků osvobozené publikum ho miluje a ctí.
O finální rozparádění se starají typicky zdunění Black Lips se svým nezřízeným futuretro garážovým výtržnictvím. Nechápu, jak to tihle výrostci zvládají, ale jestli to takhle půjde dál, budeme na ně jen v dobrém vzpomínat nebo je obdivovat za nezničitelnost v duchu Iggyho Popa. V barcelonském ránu je obdivuji za suverenitu, s jakou i v silně podroušeném stavu odsekávají jednu hymnu za druhou. "Myslel jsem, že touhle dobou už budeme příliš na maděru na to, abychom vám vůbec zahráli...," mumlá Cole Alexander uprostřed setu, "..ale zdá se, že jsem to dokázali." Vyslovuje nevědomky pocit mnohých v publiku. Ustát tolik koncertů je zápřah, ale pokud se vám servírují takové libůstky, nemáte zkrátka nikdy dost.
Mohl bych se rozplývat ještě nad vystoupením Jarvise Cockera, nadpozemských Spectrum nebo Spiritualized. Pak bych si ale nejspíš musel sehnat dobrého nakladatele. Beton nebeton, příští rok se pojedu na Primavera Sound Festival dobrovolně zruinovat znovu. Jen to bude chtít víc šampónu pro vlasy zplihlé a bez obejmu. O zbytek se postará dozajista vypiplaný line-up.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
