Příšera, potvora, enemák. Proč je zabíjení ve hrách zábavné a co to vypovídá o hráčích?

Samotná definice slova monstrum je v angličtině poněkud obšírnější než ta česká, a tak do něj Švelch v přeneseném smyslu v knize zahrnuje i lidské protivníky, kteří jsou nějakým způsobem dehumanizovaní: „Často se to odráží v jejich designu, kdy jim například není vidět do tváře díky nějaké masce, helmě a podobně.“ Příšerou ale podle něj teoreticky mohou být úplně všichni herní protivníci, protože se nejedná o lidi, nýbrž o shluk pixelů poháněných kódem.

V Player vs. Monster se tak od draků z prvních stolních RPG a pixelových mimozemšťanů ze Space Invaders dostává až k bestiím z Bloodborne anebo parazitickou houbou prorostlým lidem z The Last of Us. A navzdory technologickému pokroku dochází v knize k závěru, že se od sebe příliš neliší, protože v hráčích a hráčkách stále zvládají vyvolat neodolatelnou touhu se jim postavit a porazit je.

Úloha herních monster se příliš nezměnila, jen s rostoucí komplexitou vyprávění už nemusí být jednorozměrným zlem a zvládají vyvolat širší spektrum emocí než jen bažení po vítězství. Ba dokonce občas pobídnou i k otázce, jestli větším monstrem není bytost, která sedí před monitorem.

Která herní monstra umí pracovat se soucitem? Čím jsou děsiví zombíci? Jak se stát herním vědcem? Poslechněte si aktuální epizodu Questu s herním vědcem Jardou Švelchem.